Jsem služebník pece, někdy jí dám i pusu, říká šikovný pekař chleba z Třebíče

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pekárna Třebíč

Když se má denně napéct várka stovek bochníků, nejlepším pomocníkem je pořádná velká a dobře fungující pec. V Třebíči taková stojí od roku 1933 v bývalé Weberově pekárně.

Před rokem a půl se její parní pece ujal Tomáš Vyroubal, znovu ji přivedl k životu a dnes v ní peče Chléb z Třebíče.

Pára vytvoří kůrečku

Jak vlastně taková parní pec funguje? „Teplo z topeniště je rozváděné trubkami, ve kterých je pára. Topí se plynem. Když se do spodních dvou pecí nasází chlebový kus, teď právě to je sedmdesát pecnů, tak se na ně pustí pára. Ta na studeném bochníku zkondenzuje, aby se udělala pěkná kůrečka. Pak se vzadu takovým táhlem otevře díra, ta pára se vypustí a chleba se při vyšší teplotě zapeče. Pak se znovu přesází do vrchní pece, kde se při nižší teplotě takzvaně dopéká. Ten chleba se proto na lopatu podívá čtyřikrát,“ vysvětluje Tomáš Vyroubal.

Silný muž Pavel Langer na dlouhé lopatě zkušeně sází pecny do pece: „Když nasázíme chleby, jde tam proces zapařování a pára je v peci dvě, tři minuty, a pak se vypustí pryč.“ Za den nabere tři a čtyři stovky pecnů, takže jeho svaly jsou tady užitečné.

Ve spodních pecích se musí pecny nechat kus od sebe, aby se nepřilepily, na druhé pečení v horní peci už se mohou dávat těsně vedle sebe a vejdou se tam všechny. Zatímco dole je teplota přes dvě stě dvacet stupňů, v horní peci už jen asi sto šedesát.

Historie pekárny

Tomáš Vyroubal je srdcař – z Prahy, kde nějakou dobu žil, se vrátil do své rodné Třebíče, protože prý tahle parní pec tady na něho čekala. Nastudoval si všechno nejen o pečení chleba, ale i o historii bývalé Weberovy pekárny.

„Pan Alois Weber koupil parcelu v roce 1930, o tři roky později dokončili pekárnu. V prvorepublikových letech tady prý pekli jen učni za stravu a za byt, staří pekaři jen dozorovali a mladí makali,“ směje se nový majitel pekárny.

Služebník pece

Pec by neměla nikdy vychladnout. „Když jsme ji koupili, musela se nahřát asi deset dní postupně, aby nepopraskala. Udržuje se tam stálá teplota sto šedesát stupňů. Někdy, když odcházím z práce, tak si s tou pecí ještě povídám a dám jí pusu,“ směje se Tomáš.

„Někdy se trošku spálím, ale stejně si myslím, že to všechno nezáleží jenom na mně, že jsem jen takový služebník té pece, takový správce, pokračovatel.“

Spustit audio

Související