Jaký otec takový syn. Bubeníci Libor Orel a Libor Orel ml. vydali společné album

Oba muzikanti začali tlouct do všeho kolem sebe už v dětství, oba teď v dospělosti ovládají množství bicích nástrojů i perkusí.

Hrnce a vařečky

„První byly jako u mnohých hrnce z kredence a vařečky. Opravdové paličky, tak to mi bylo možná třináct. Můj spolužák v sedmé třídě přišel, že mají kapelu a že hledají bubeníka, jestli o někom nevím. Tak já jsem říkal, že bych to zkusil. Proběhla zamilovanost, přeskočila jiskra a bylo,“ směje se otec. 

Syn vzpomíná, jak mlátil do všeho kolem sebe, až asi v šesti letech se s jeho zaměřením rodiče smířili, když předvedl rytmus na plastový koš na prádlo. 

Plné pódium bicích a perkusí

Společně nahráli album Jaký otec, takový syn. Libor Orel a Libor Orel ml. vydali společné album v kreslené podobě zdobí obal alba, který vytvořil Jiří Vidlák. Album pokřtili na koncertě v novoměstském kulturním domě, kam pozvali spoustu hostů. Kolik bicích nástrojů a perkusí se vlastně na pódiu vystřídalo, se nedá spočítat. 

Koncert Libora Orla mladšího a staršího, Nové Město na Moravě|foto:Dáša Kubíková, Český rozhlas Vysočina

„Jedna bicí souprava, druhá bicí souprava, zvony, vibrafon, xylofon, tympány, malých nástrojů snad přes deset, konga, bonga, didgeridoo a ještě roar, to je takový nástroj, kus dřeva kterým se točí nad hlavou a vydává takový bzučivý zvuk, který můžete znát z Krokodýla Dundeeho, to je můj nejoblíbenější film z dětství,“ směje se Libor junior. 

Mít rytmus …

„Mít rytmus je jedna věc, druhá věc je mít schopnost ten rytmus vyjádřit, k tomu už je třeba určitá zručnost,“ vysvětluje Libor Orel. „Znám lidi, kteří jsou vynikající hráči na soupravu, ale už nejsou dobří perkusisti. Neznamená to, že budou automaticky umět hrát na konga a podobně. Třeba Libor, ten zvládá perfektně oboje, co se týče kong, to mě strčí do kapsy,“ chválí táta syna.

Na album nahráli muzikanti všechny nástroje sami, naživo jim vypomohli bývalí i současní žáci ze souboru bicích nástrojů Asaf, který Libor Orel založil a léta vede. Skladby na album se rodily postupně přes deset let. „Já jsem impresionista. Potřebuju vjem, nějaký vnitřní impuls. Vždycky mě bavily barvy a zvuky nástrojů. Takže jsem si k něčemu sedl, začal jsem si na to poklepávat a z toho vznikl nějaký motiv a pak jsem přemýšlel, co by se k tomu mohlo dát,“ popisuje způsob, jak vznikly i velké hity s mnoha barevnými zvuky, jako je Rejoice Africa.