Historik má největší radost, když vyvrátí něco, o čem nikdo nepochybuje

28. září 2015

Příběhy z Vysočiny

Historikova práce má několik částí: řekněme pátrací, čtecí a sepisovací. „Ta pátrací se trochu rovná detektivní práci – člověk má představu, co chce najít a hledá. A někdy najde i něco, co nehledal. Konkrétně – před lety jsem psal o firmě Josef Šupich a narazil jsem na jejich syna, který pracoval jako významný právník v Praze. Jenže se mi nehodil. Až teď, po šesti letech, se budu věnovat přímo jemu, protože to je zajímavá osoba,“ vypráví historik Muzea Vysočiny v Havlíčkově Brodě Michal Kamp.

Takže to znamená, že bude pátrat přímo po životě a práci tohoto právníka, ale musí nastudovat i pozadí, bez kterého bychom figuru nepochopili. „Musím načíst a zjistit, jak fungovalo právnické vzdělání na konci 19. století, jaký byl život v Praze v této době, jak se takový člověk vůbec mohl živit. Hodně pomáhají noviny, v tomto období bují úředničina, takže to je taky pramen, který nemůžu minout. A když člověk narazí na nějaké osobní vzpomínky, deník, poznámky, je to výborné. Suše řečeno: jsem zavalen,“ komentuje s úsměvem první fázi historikovy práce Michal Kamp.

Věčná sláva v muzeu

Nejlepší je, když se historikovi podaří vyvrátit něco, co všichni před ním považovali za neomylnou pravdu, vypráví muzejní historik: „Například nedávno jsme s kolegy přemýšleli nad tím, kde se vzal u Havlíčkova Brodu název Německý Brod. Logicky to označuje místo, kde žilo hodně osob německé národnosti a jazyka. Ale jsme přesvědčeni, že to je na základě pobytu německých rytířů. Byla to malá, ale vlivná skupina a domníváme se, že naše město označovali ostatní podle nich.“

Historik v muzeu má za úkol psát články a taky chystá výstavy. To znamená najít k danému tématu předměty, které jsou ve sbírkových fondech v jeho nebo jiných muzeích. Někdy muzeum požádá veřejnost, aby na výstavu něco zapůjčili, vysvětluje Michal Kamp: „ Po konci výstavy se někdy snažíme ten předmět získat do muzea. V případě výstavy ke druhé světové válce je to ten překrásný padák z havlíčkobrodského letiště, který tady zůstal, nebo vystřelená nábojnice ze sovětského tanku z přestřelky u Svatého Kříže. Ale neuplácíme, nabízíme jen věčnou slávu.“