Dobrovolníci z Vysočiny bojují proti přemnožení koček, takzvaní dočaskáři se starají o stovky zvířat

„Tady měla být vířivka, to celé měl být dům pro hosty, relaxační zóna, a tady měla být sauna, jak vidíte těch sedm kočičích záchodů,“ říká s úsměvem paní Marcela. Také její původní pracovna se změnila v prostory pro kočky. „Prostě kočky jsou všude. Dočaskář znamená to, že se vzdáte svého soukromí a svůj čas věnujete kočkám, než se jim najde domov. V létě lidé grilují, jezdí na dovolené, na výlety, a my, parta „kočkobab“ chytáme ještě venku kočky na kastrace a podobně,“ přibližuje práci dočaskářek.

Podle paní Marcely jsou kočky přemnožené a lidé odmítají kočky kastrovat. „I když nabízíme s kastrací pomoc, tak se najdou tací, kteří tvrdí, že kastrace je proti přírodě, ale že potom koťátka někde vyhodí, to jim proti přírodě nepřijde,“ kroutí nechápavě hlavou. Sama si nechala 11 zachráněných koček a o dalších 15 – 18 se stará v dočasné péči, která zahrnuje i karanténu a často i léčbu a časté cesty na veterinu.

Útulek Mikeš HB by velmi ocenil, kdyby se ke stávajícím dobrovolníkům přidali s dočasnou péčí i další. Na lokality s velkým výskytem venkovních koček jezdí dobrovolníci nejen s krmením, ale také zde odchycená zvířata kastrují a na zimu jim poskytují polystyrenové boudičky.

Když se podaří pro kočku z útulku nebo z dočasné péče najít nová rodina, je pro paní Marcelu těžké se rozloučit? „Je to tím těžší, čím déle tady ta kočička je, mnohdy se novým majitelům omlouvám, že mám v očích slzy,“ přiznává. „Na druhou stranu, když vidíte fotky z nového domova, jak je ta kočička milovaná a má se báječně, tak je to skvělý pocit a satisfakce za to všechno utrpení, co ty kočky musí venku prožít, a pak si řeknete: jo, má to smysl.“