Bednáři bývali téměř v každé obci. Řemeslo upadalo od padesátých let minulého století
Kyblíky, konve, ale i sudy, to jsou nádoby, které se dnes vyrábějí především z plastu. Byly ale doby, kdy lidé pro to všechno chodili za bednářem. Řemeslo bednářské, nebo také bečvářské, pomalu zanikalo po druhé světové válce, a dnes ho ovládá už jen několik málo řemeslníků.
Čtěte také
„Vyráběli všechny nádoby, které sloužily na přepravování jak sypkého, tak mokrého materiálu,“ říká restaurátorka Martina Pulkrábková. Ta v Městském muzeu v Bystřici nad Pernštejnem připravovala výstavu o řemeslech, a k tomu bednářskému jí různé pomůcky a nářadí zapůjčili potomci místních řemeslnických rodů. „Toto nářadí nám zapůjčili pan Jindřich Punčochář z Rožné a pan Adam z Rodkova. U Adamů se bednařina ob generaci dědila, a ty nástroje po předcích tam pořád zachovávají,“ dodává.
Martina Pulkrábková také zjistila, že postup výroby putýnek, škopků nebo máselnic byl jiný než při výrobě sudů. „Po padesátých letech tady fungovalo Bednařské včelařské družstvo. Máme dochovaný bohatý fotografický materiál. Jsou tam lidé, kteří ještě dodnes žijí,“ říká s tím, že poslední bednáři v Bystřici pracovali ještě v šedesátých a sedmdesátých letech. „A školili se tady bednáři,“ dodává.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
