Vypravěč příběhů pracuje s tím, jakou máme představivost a obrazotvornost
Když někomu něco vyprávíte, samozřejmě ho chcete zaujmout, a ne unudit. Co je tedy nejdůležitější při vyprávění příběhů?
Vypravěč a lektor Martin Hak při svých hodinách rozesměje, překvapí, ale hlavně každého naučí to, co je na vyprávění nejdůležitější. Ať už ho poslouchají děti nebo dospělí, tak jako učitelé a rodiče na Základní umělecké škole Jana Štursy v Novém Městě na Moravě.
Nejdříve to známé, pak to nové
„Ten vypravěč způsobuje, že ten příběh, který někde existuje, se vyjeví v řeči obrazů a všichni se mají na co dívat ve své hlavě. Nic vidět není, ale představivost a obrazotvornost a fantazie frčí na plné obrátky. A je dobré přitom myslet na to, že obrazy umí každá hlava, ale my jsme tady od toho, abychom mysleli na obecnou srozumitelnost. A když se nám to hezky daří, tak se pak dá mluvit o tom zajímavým, co ten příběh přináší, o něčem nevšedním, o něčem překvapivém,“ říká lektor, který na novoměstské ZUŠ strávil celý den nejprve s dětmi a večer s dospělými.
Příběh by měl mít také začátek, prostředek a konec, to věděl už Aristoteles: „Ale on to nevymyslel, on si jenom všiml, že jsme na to nachystaní, že to takhle potřebujeme. Ten platí pro přednášky, pro psaní diplomek, pro jakýkoli projev na veřejnosti.“
Pobavit se, naučit
I dospělí se na hodinách Martina Haka pobaví a zároveň něco naučí. Vypravěčský um někteří využijí víc, ale hodit se může nám všem.
„Jsou profese, politici, učitelé, lidi v knihovně, lidi, kteří obecně pracují s lidmi, tak tam to chci hodně, vyprávět jim o vyprávění příběhů a o dovednostech řemeslného vypravěče. A samozřejmě když jsou dobré základy od rodičů a prarodičů, tak to může přerůst v to, že jste dobrá paní učitelka proto, že vám babička hezky vyprávěla,“ usmívá se Martin Hak.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.