Vyhlášená perníkářka radí: „S těstem na perníčky se musíte pomazlit a přimíchat do něj lásku.“

Na začátku září totiž Eva zadělá na první várku perníků, tu poslední pak vyndá z trouby v druhé půlce prosince. Vyvaluje těsto, vykrajuje a peče celé babí léto a podzim.
„Copak pečení, u toho se člověk ještě protáhne, jak vyndává a nandává do trouby, ale nejhorší je zdobení. Byly doby, kdy jsem nepřetržitě zdobila třeba osmnáct hodin v kuse. Jak stárnu, tak už to naštěstí nejde, a musím si odpočinout,“ usmívá se paní Eva.

Jak se k perníčkům dostala? „Babička byla učitelkou medového pečiva, po ní mi zbyly formičky. Ale jinak pocházím ze včelařské rodiny, dělali jsme kurz medového pečiva, a v té době to tak nějak začalo. Na mateřské dovolené jsem se o to začínala zajímat víc. A od 90. let už mne to živí,“ vypráví jihlavská perníkářka, která nejraději zdobí srdíčka a panenky.

První perníček, který se jí povedl, a na který vzpomíná, bylo srdíčko pro jejího muže Pavla. Dodnes ho mají doma vystavené. A její manžel se do tvorby perníčků také aktivně zapojuje. Eva ho chválí: „U nás je to tak, že už dlouhá města zadělává město manžel, za což jsem mu vděčná, ono to chce trochu fortel a sílu.“ Zbytek perníčkového procesu je už na Evě.

Řezníčkovi jsou už více jak třicet let věrni jednomu receptu, přidali jen koření. Proč je některé těsto vláčné, měkké, a jiné se lepí a trhá? Eva říká: „Můj manžel by vám přesně řekl, jak to je, ale musí se tam přidat láska, s těstem se musíte pomazlit, dát si čas. Když se to dělá šup šup, a spěchá se, nikdy to není ono.“

Práci, píli, a také originalitu dokáže jihlavská perníkářka ocenit i u konkurence, dostává ráda krásně vymalované perníčky. Je to podle ní spíše umělecké dílo než jídlo.
„Když se někdo přede mnou zakousne do mého perníčku, který mi dal dost práce, tak mě trochu zabolí u srdce, ale jinak, každému, co jeho jest,“ vypráví s nadhledem Eva Řezníčková.