Všichni keramičtí vodníci Miroslavy Bílkové mají usměvavé tváře. Někteří jsou vysocí skoro tři čtvrtě metru

24. květen 2019

Když se koníček člověku stane zaměstnáním, je to velká výhra. Podařilo se to i Miroslavě Bílkové z Věžničky na Jihlavsku. Ve své chalupě si zprvu jen pro radost zařídila keramickou dílnu. Její práce ale měla takový ohlas, že se jí časem začala věnovat naplno. Vyrábí keramické vodníky.

Miroslava Bílková žije ve vesničce Věžnička, nedaleko Polné na Jihlavsku, ve starém statku. Kromě keramické dílny tam rodina provozuje i hospodu u Tadeáše, která dostala jméno podle domácího osla. Keramická dílnička není velká, ale je v ní vše, co Miroslava potřebuje. Spousta polic na hotové výrobky, pracovní stůl, hrnčířský kruh a pec.

Miroslava Bílková vystudovala učitelství. Keramika ale nakonec vyhrála

„Už jako malá holka jsem chodila do sochařskýho kroužku a hrozně se mi to líbilo. Tak jsem si na to vzpomněla na mateřský,“ vzpomíná Miroslava Bílková. Je vystudovaná učitelka, a také se léta svému povolání věnovala. Nakonec ale keramika vyhrála, a s ní i vodníci. Sama Miroslava neví, proč tvoří hlavně vodníky. Prý snad proto, že má ráda pohádky. Všichni její vodníci mají výrazné usměvavé oči. Někteří drží rybu, jiní žábu nebo dýmku. To prý podle toho, co si zákazník přeje. V polici je ale i rybář, a vzniká i motorkář, který bude mít obličej podle skutečné fotografie.

Keramičtí vodníci jsou dutí a většinou sedí na pařezu. Všichni se usmívají

Hlínu Miroslava Bílková kupuje v cihlách. Ty rozválí na pláty, a do nich zabalí koule z novin vytvarované podle toho, jestli bude výsledkem tělo nebo hlava vodníka. Papír při vypalování keramiky v peci shoří, takže výsledná figura bude dutá. „Většinou sedí na pařezu. Stát nemůže, protože by ho neunesly nohy. Je těžký,“ dodává keramička. Výškovým limitem pro sochu je výška pece. To je sedmdesát centimetrů. Pokud má být socha větší, je třeba ji sestavit z částí.

Spustit audio