Věčné chytání vší a cestování ve vagoně pro dobytek. I tak vypadalo ruské zajetí

Jan Šuhaj byl mladý učitel. Narukoval do rakouské armády a na Velikonoce 1915 byl zajat. V kronice obce Puklice najdeme zápis, který vycházel z legionářových vzpomínek na ruské zajetí: "Ubytováni jsme byli ve vagonech pro dobytek. Při jízdě pět dní trvající byl každý otlučený jako hnilička a otlačený jako herinek. Denní pořádek ve vagoně: čaj a černý chléb k snídani, chytání vší, k obědu kousek studeného masa, polévka ,pro prasata', kaše z jahel na bolení břicha."

Po pěti dnech dorazili do Simbirska, spali na slámě, vodu jim zakázali pít, protože jí bylo málo a hrozil tyfus. Pak pracoval na polích, jako kočí nebo spravoval cesty.

Jan Šuhaj po bitvě u Zborova vstoupil - tak jako mnoho jiných - do československé armády. Byl chytrý a bystrý, a tak chodil do poddůstojnické školy.

V červenci 1918 byl velitelem skupiny, která měla za úkol napadnout obrněný vlak. Dnes už nevíme, jestli to byla nepřátelská střela nebo nešťastná náhoda, ale něco odpálilo granát, který měl pověšený na svém řemenu. Šuhaj uslyšel syčení odjištěné pojistky a marně se snažil bombu od sebe odhodit. Když pochopil, že provaz nepovolí, začal rukama ukazovat ostatním, co jim hrozí za nebezpečí. Byl tam totiž takový hluk, že nebylo slovu rozumět. Šuhaj padl na zem ve chvíli, kdy bomba explodovala. Zachránil tím ostatní vojáky. Sám nepřežil.

Jeho spolubojovníci museli rychle ustoupit, takže ho ani nemohli pohřbít. Udělali to za něj místní lidé. Ve Vojenském ústředním archivu v Praze bychom mohli najít mapku s přesným místem jeho hrobu.

Fotografie, stříbrné peníze a poslední vůle s dopisy dostali jeho rodiče. Nechali na silnici do Střížova postavit kříž s jeho fotkou na památku statečného syna, který ve třiceti letech padl kdesi v dalekém Rusku.