V květnu 1915 se konala první velká sbírka kovových předmětů

Válka trvala jen několik měsíců a už přišlo nařízení odevzdávat nadbytečné kovové předměty pro potřeby armády. Třeba kronikář z Luk nad Jihlavou píše, že v dubnu 1915 zmizel z celého Rakouska ostnatý drát. Chyběl totiž na frontě na překážky.

V květnu 1915 zase ministerstvo kultu a vyučování - dnes bychom řekli ministerstvo školství - požadovalo po učitelích posbírat po škole všechny nepotřebné kovové předměty. Doporučovalo poohlédnout se po lampách, těžítkách a razítkách.

Nezůstalo jen u školství. Učitelé s četníky obcházeli vesnice a sepisovali kovové nádobí i v jednotlivých domácnostech. Jak to vypadalo, píše kronikář v Lukách nad Jihlavou: „Sepisovalo se, kdo má kolik mosazných klik, měděných kotlů, v hospodách se měřily cínové trubky, v dílnách zase celé kovové stroje.“

Sbírka kovů v květnu 1915 byla první velkou akcí tohoto druhu. První, ale ne poslední. V domech, hostincích, nemocnicích i dílnách se tu a tam objevili komisaři a zajímalo je, co tam ještě zůstalo kovového. Není divu, že lidé tyhle věci schovávali. Bez žehličky, hmoždíře, svícnu nebo pánvičky se hospodyně zkrátka neobešla, a tak často lidé v noci odnesli kovové předměty na zahradu a tam je tajně zakopali. A když je potřebovali, na chvíli je zase ze země vyndali.

Jak válka pokračovala, byly výběrčí hrubší a hrubší. Už nechodili učitelé nebo místní četníci, ale vojáci. Polenský kronikář píše, že komisaři brali lidem cihličky z žehliček ještě horké, hmoždíře nebo aluminiové schránky ještě s kořením a nádobí rovnou z polic.

Když už jsme v Polné. Tam se konala veliká sbírka kovů taky v roce 1916. Prý se tehdy odevzdaly i krásné starožitnosti. Jednateli muzea to ale nedalo a některé cenné měděné a cínové kousky zachránil tím, že je na váhu vyměnil za obyčejné věci. Třeba drahý džbán za trubky nebo staré poškozené svícny za cínové nádobí. Mnoho vzácných věcí se tehdy nenávratně roztavilo.

Je to sice před skoro sto lety, ale trochu to připomíná dnešní časy: sebrané kovy - včetně zvonů a starožitností - se odvezly do Vídně a Budapešti. Tam se nějakou dobu povalovaly a jak říká polenský kronikář „rozčachrovali je“. Cenné starožitnosti šikovní překupníci prodali pod rukou a vydělali pěkné peníze.