Truhlář s francouzskými kořeny z Batelova. Ještě v devadesáti letech lezl po střeše

Celý život prožil právě na Jihlavsku, ale místo narození v roce 1928 má v Paříži. „Můj táta jel za bráchou do Francie. Byl vyučený truhlářem, a tam se pustil do řemesla. A potom byl povolán do Česka, aby si udělal záložní cvičení vojenské, tak byl v Terezíně a tady se někde s mámou sčuchli,“ směje se vitální muž.

Dětství ve Francii

Zpátky do Francie se Jaroslav Šimánek vrátil, aby připravil byt pro ženu, která už čekala syna. Malý Jaroslav se pak narodil v nemocnici na předměstí svatého Martina a ve Francii zůstal s rodiči do roku 1935. „Bydleli jsme na Roumellville, táta tam měl v kolně dílnu a tam s mámou dělali. Mě vychovávali psi! Domácí byla taková tlustá paní, já jsem jí říkal meme. Její syn byl taxikář, a ten měl psa – vlčici. Když jsem si jí lehl na břicho, tak ke mně nikdo nesměl.“ vzpomíná dále pan Jaroslav.

V Paříži stačil chodit i do první třídy: „Tam se neznámkovalo, jako u nás. Dávaly se každý měsíc body a jednou za půl roku se to sečetlo, a to byly známky – deset bodů byla jednička a postupně to šlo dolů,“ vysvětluje.

Vyučil se u otce

Rodina se po finančních potížích vrátila do Československa a s živností pokračovala v Batelově, kde rodiče postavili domek. U tatínka se začal učit řemeslu a pokračoval výrobou nábytku.

„Tam, kde jsem se učil, tam se dělal nábytek, stavařina, i rakve! A protože neexistoval pohřební ústav, tak jsem musel naložit rakev na trakař, dovézt ji k nebožtíkovi a toho ještě do té rakve položit, to byla moje povinnost jako učedníka,“ uvádí jednu z mnoha zajímavostí ze svého života.

Pět generací truhlářů

Kvůli živnosti svého otce skončil Jaroslav Šimánek v 50. roce na vojně v dolech na Ostravsku. Tam potkal svou ženu Martu, oženil se a v Batelově spolu vychovali dva syny. A dnes se raduje z pěti pravnoučat. Truhlařina se v rodině dědí už po pět generací, říká s úsměvem: „Truhlář byl děda, táta, já, můj syn Jarka i jeho syn Roman, i když ten už dělá tesařinu.“

Jaroslav Šimánek pracoval 26 let před penzí v třešťském odborném učilišti. K živnosti se vrátil po revoluci a s řemeslem pokračoval ještě dlouhá léta. „Na střeše jsem naposledy byl, je to tři roky, takže v devadesáti. To se na mě chodili sousedi dívat,“ směje se Jaroslav Šimánek, který se celý život řídil heslem – Pomáhej, kde můžeš, a když nemůžeš pomoct, neubližuj!