Studijní pobyt do Itálie v roce 1987 bral Miloš Holub jako první a zároveň poslední cestu na západ

23. leden 2018
Miloš Holub, lékař

Třicet let ležely v šuplíku deníkové zápisky jihlavského lékaře Miloše Holuba z jeho studentské stáže v Palermu na Sicílii. Když je loni objevil, už na páté straně si nekriticky říkal: to je dobré a na desáté, že tohle, to je opravdu dobré. Knihu Most do Palerma se mu podařilo vydat až teď. O své pouti na západ v roce 1987 vyprávěl v Dobrém dopoledni.

Psal se rok 1987 a Lékařská fakulta v Brně, kde Miloš Holub studoval, dostala možnost vyslat jedenáct studentů na praxi do zemí západní Evropy. „Jedenáct studentů z tří set mediků, ta šance byla pramalá. Přesto jsem se do konkurzu přihlásil, probíhal v angličtině a mně se podařilo i přes zřejmý politický handicap zúročit studijní výsledky, tam jsem neměl moc konkurenci, plus měl jsem nadstandartní znalost angličtiny, tyto dvě devízy mě vynesly až na jedenácté postupové místo. Protáhl jsem se jen tak tak,“ vzpomíná na začátek svého italského dobrodružství Miloš Holub.

Proč Palermo? Věděl jsem, že Itálii procestuji hned dvakrát. Jednou tam a podruhé zpět

Když se dozvěděl, že je jedenáctý, zažíval naprostou euforii. „To bylo jak z jiného vesmíru. Odmala mě zajímaly dějiny Říše římské, od šesté třídy jsem si to všechno maloval, psal, věděl jsem, co tam je. A hrozně mě tehdy rozčilovalo, že se to všechno máme naučit, ale že je naprosto samozřejmé, že se tam na vlastní oči nikdy nepodíváme,“ vypráví Miloš Holub.

Itálie na něj jako na jedenáctého zbyla, ale i kdyby byl první, stejně by si ji vybral. Byla to jeho srdeční záležitost. „K té cestě jsem v roce 1987 přistupoval jako k první a zároveň poslední cestě na západ, proto jsem si vybral Palermo. Mezi Milánem, které bylo tehdy na seznamu, a Palermem to byla naprosto jasná volba, věděl jsem, že zemi procestuju hned dvakrát, že Itálii uvidím celou, že bude celá moje. Měl jsem pět týdnů, dva týdny na cestu a tři týdny praxe.“

Před cestou utekla teta do Ameriky, to bylo to nejhorší slovní spojení, co se v té době mohlo říct

První pocity při opuštění Československa? „To bylo už v Rakousku. Já do poslední chvíle nevěřil tomu, že mě pustí, protože mi těsně před cestou utekla teta do Ameriky, to bylo nejhorší slovní spojení, co se v té době mohlo říct. I když jsem měl vše potřebné, výjezdní doložku, devizový příslib, měl jsem obavy. Nastoupil jsem do vlaku v Břeclavi a oni mě pustili. Když jsme přejeli ty ostnaté dráty, byl jsem jak v Jiříkově vidění,“ vzpomíná Miloš Holub.

Aby co nejpřesněji popsal své tehdejší pocity, vzal si na pomoc slova písně Slávka Janouška. „Měl písničku, ve které byl refrén: Stejně žádná Vídeň není, stejně je to vymyšlený. Obilí v Rakousku bylo ještě stejné, ale první vesnice, to bylo úplně něco jiného, ty vymalované domečky, tráva střižená přesně na milimetr. My jsme to znali z rakouské televize, ale ta skutečnost byla mnohem dokonalejší, protože byla barevná, o to to bylo horší,“ usmívá se při vzpomínce Miloš Holub.

Pocit, jak by se měl člověk v Colosseu cítit, jsem napsal dávno před samotnou cestou

Studijní pobyt bral Miloš Holub jako propustku z vězení, užíval si každou chvíli, každou vteřinu cesty. Věděl, že se chce podívat do Říma. „Viděl jsem všechna turistická místa, ale nejvíc jsem chtěl vidět Colosseum. Já o tom dokonce tři roky před cestou napsal povídku, to kvůli tomu, že jsem byl přesvědčen, že ho na vlastní oči nikdy neuvidím. Ta povídka byla o středoškolském profesoru dějepisu, který se s Čedokem na sklonku své kariéry dostane do Colossea. Stojí tam, kouká na ten obrovský cirk a je unesen, je to vrchol jeho kariéry. Takže, já jsem si pocit, jak by se měl člověk v Colosseu cítit, napsal dávno před samotnou cestou.“

Tři týdny v Palermu si užil náramně. „Viděl jsem vše, měl jsem štěstí, že mě provázely dvě studenty angličtiny z palermské univerzity. Ukázaly mi staré i nové části Palerma. Co mě na Sicílii fascinovalo, byly mosty, proto se ta kniha jmenuje Most do Palerma. To mně přišlo jako nejvýraznější element jejich architektury. Nad každým potůčkem byl most. V knize jsem napsal, že italská ochota nebo potřeba postavit Nuselský most nad sebemenším potůčkem je nekonečná, měl jsem pocit, že na Sicílii jedu pořád po nějakém mostě. Byly vzdušné, byly konstruované jako vzducholodě. Palermo je město kontrastů, mezi novým a starým. Bylo to vedle sebe, přímo vrostlé do sebe,“ vypráví jihlavský lékař Miloš Holub.

autor:Tamara Pecková
  • Životní styl
  • Publicistika