Specialistu na odchyt hadů nemáme, každý se u nás musí poprat se vším, říká velitel třešťských hasičů Jiří Šindelář

„Poradit si musí každý, kdo má službu. Žádné zaměřené školení za sebou nemáme, ale jsme vybaveni technickými pomůckami na odchyt hadů. A hasiči dokonce v autě vozí vyobrazení plazů, kteří by se mohli v našich zeměpisných šířkách vyskytovat. To ale vždycky nefunguje, protože naši lidé jsou snaživí a často pořídí něco, co v katalogu ani nemáme. Na jedincích je potom, aby správně zareagovali,“ řekl Jiří Šindelář.

Sám Šindelář nerad používá slovo profesionální hasič. „Nemám moc rád označení profesionální, protože zrovna tak dobrý jako hasič z povolání může být ten dobrovolný,“ objasnil host Regionu.

Statečnost se projeví až v mezní situaci

Všichni hasiči se nám zdají neohrožení, silní a stateční. Je to tak doopravdy? „Nikdo nemá napsáno na čele, jestli je statečný. To se prokáže až v určité krizové situaci. A každý člověk může být zaskočen a překvapen svojí reakcí. U hasičů se reakce trénují a mnohdy to máme naopak než ostatní lidé. Při zásahu uděláme ještě víc, než si myslíme, že je v našich silách. A emoce přijdou až potom,“ vysvětloval ve studiu Českého rozhlasu Jiří Šindelář, který se už v roce 1965 přidal k třešťským dobrovolným hasičům a po absolvování vojny se v roce 1974 stal hasičem z povolání.

Hasiči nečekají na zásah s nohama na stole

Pracovní den hasiče to není jen čekání na akci. „Ten den se skládá z takových bloků. Začíná ráno v 7 hodin, kdy si směna přebere techniku, všechno musí překontrolovat a osvěžit si v paměti, kde jsou různé technické pomůcky v autě uloženy. A po snídani začíná denní režim, tedy odborná a fyzická příprava. Pochopitelně, protože hasiči slouží 24 hodin, tak obědvají, večeří a můžou i odpočívat. Ale do dvou minut v jakoukoliv denní i noční dobu musí vyrazit do akce,“ popsal host Regionu běžný pracovní den ve sboru profesionálních hasičů.

Mladí v Třešti nemají o členství v dobrovolných hasičích zájem

„V současné době v Třešti žádní mladí dobrovolní hasiči nejsou,“ posteskl si velitel profesionální jednotky Jiří Šindelář, který má sám s vedením dětí a pořádání táborů letité zkušenosti. „Děti a mladí raději sáhnou po počítačích nebo sedí u televize. Je možné, že za čas už nebudeme vědět, kde nové hasiče hledat. Už dnes, i když je zájemců dostatek, docela velká část z nich nesplní nutné psychické a fyzické testy. Dříve se hlásili muži po vojenském výcviku a fyzičku už nějakou měli. A taky se dříve víc fyzicky pracovalo,“ uvažoval Šindelář.

Nikdy jsem nechtěl skončit

Každá práce s sebou nese nějakou profesní deformaci. U mužů, kteří denně bojují s nebezpečím lze předpokládat, že se začnou víc obávat. „O nebezpečích kolem sebe stále uvažuji, ale snažím se neradit ostatním příliš často a nezasahovat jim do života. Mnohdy totiž i dobře míněnou radu lidé nepřijmou. Jestli mi práce hasiče v životě víc vzala nebo dala, tak o tom jsem v minulosti přemýšlel častokrát a nemůžu se přiklonit ani k jedné možnosti. Je to asi tak půl na půl. Něco jsem té práci musel obětovat, ale zároveň jsem si nikdy neřekl, že končím a už nechci dál,“ svěřil se dlouholetý velitel třešťských hasičů, který si za svoji práci vysloužil už celou řadu ocenění. Naposledy na zámku v Přibyslavi, kdy mu za obětavou práci, vysoké pracovní nasazení, profesionalitu, ale i lidskost, se kterou přistupoval nejenom k řešení problémů, ale hlavně ke svým podřízeným poděkoval nejenom krajský ředitel, ale také všichni přítomní kolegové. Ti ocenili více než čtyři desítky let trvající službu potleskem ve stoje.