Reportáž - 14. 4. 2012

Takže je na prášcích on. A to je další důvod proč odkládáme náš odchod nahoru do CII a pokus o CIII na pondělní noc. Tím hlavním ale je, že zítra bude puja - tradiční obřad u kamenného čortenu. Bude ji dělat můj kámoš Temba, náš kuchař tady, ale i na Cho Oyu, Shisha Pangmě...

Když jsme sem s Trávou přišli, uvítal nás v mojí suumitový čepici s logem MiP a naší vlajkou na čele. Už ale chodí v nový kšiltovce kde má moje logo. To logo, který jak jsem zjistil až loni - po deseti letech co do Nepálu jezdím připomíná právě vrchol čórtenu! Znamení?! Jistě, ale jaký... A další důvod proč nelze puju vynechat.

Jinak jsme zdravotně v pořádku, jenom moje rýmička je rozjetá a krk rozdrásanej od suchýho zmrzlýho vzduchu. Ale to je normálni - Everestský kašel. Ale že mě se změnou výšky neustále zálehají uši neni příjemný.
K tomu jak to bylo...

12.4.
Ráno , vlastně v noci budíček ve 3 hodiny, snídaně, dobalit a přesně ve čtři vyrážíme do ledopádu Khumbu. Před náma kmitají desítky čelovak, pár opožděných i za náma. Ale "horolezce" jsme nepotkali ani jednoho. Všechno jen nosiči, kteří pravidelně dělají vynášky do CII, kde se časem opět vybuduje kopie BC. Ale to bude trvat ještě týden, spíš dva a doufám že už to neuvidíme.

Ledopád se mě zdá letos bezpečnější i když bezedný trhliny jsou blíž táboru. Je jich ale míň a nejsou tak široký. Cesta vede víc středem, ale ve vrchní partii se bohužel vrací pod seraky který visí na jižním svahu Mt. Everestu a občas jako ledová lavina přejedou naši výstupovou trasu. "Ó mani......"

Brzo, v osm hodin jsme na místě CI. Stan tady stojí jen jeden, ale my by jsme měli problém náš někam umístit. Všechny dobrý místa jsou už zabraný, obehnaný provázkama, lanama a nebo vykolíkovaný trasírkama. Dohromady by to dalo několik fotbalových hřišť. Ale my to naštěstí nemáme v úmyslu, naším cílem je rovnou CII.

Loni jsem to tak dal, Tráva vypadá že to taky kousne. Musí, je mladej a tak nejde neposlouchat. Pravda, je to 1200 m převýšení, naši trekaři - a nejen oni odpadali při denním převýšení 500 m a to ve výšce okolo 4tis. m. Kristina má asi pravdu že patříme do tý 4%ní skupiny:-)))

Oproti loňsku je tady taky málo novýho sněhu a tak jsou trhliny vcelku dobře čitelný. Věčný přebalování sebou neslo hodně omylů a tak tady mám bohužel jenom jedny brejle. Sice fešácký, ale v tom pekelným žáru a jasu možná ne nejlepší. A na Annapurnu jsem Rudy Projectů poslal pět! Proti nám se sunou dolu nosiči. Nahoře nikdo nezůstává, jenom my.

I naši šerpíci tady už byli zabrat pozemky na stavbu tábora, od mé návštěvy Temby který mě tady loni před výstupem na vrchol pohostil obědem i večeří vím kde leží a tak stavíme jeden z jejich stanů. Což kdo zná, je větší záhul než vlastní výstup a stojí nás poslední zbytky sil. Práce v předklonu nedostatečně aklimatizovaný - přirovnal by jsem to k sérii krátkých sprintů, po kterých pokaždý upadnete do bezvědomí. Ale nakonec postaveno, vytahujeme každej tři karimatky - kámoši z Yate střeží naše pohodlí, takže jedna stříbrná folie, klasická karimatka a nafukovačka nahoru.

Padáme dovnitř a asi hodinu jsme nepoužitelní než se přinutím vylezt ven, nabrat sníh. Vytahujeme jak Var, tak Jetboil, potřebujeme se pořádně zavodnit a najíst. Naštěstí nám chutná a hlava bolí jenom mladýho. Ale zase o to líp v noci spí. Neví o světě - že by bezvědomí:-)))

Důležitá záležitost tady nahoře - vyřešit "chození" na malou. To znamená nikam nechodit, vysoukat se ze spacáku, kleknout a vyčůrat do bidonu, vylejt. Nejlépe taková velikost aby se dalo zasunout. No nevzal Tráva takovej že jde jenom natisknout?!! V noci, s vejškovkou, omrzlíma rukama a při čelovce... Ach jo!

13.4.
V noci kláda jako sviňa, vstávat a vařit ráno je očistec. Takže, mládí vpřed! Průser je, znám to z loňska, že dvě hodiny člověk vaří v neuvěřitelný kládě, mrznou prsty a vůbec a potom když je hotovo a čas vyrazit, přijde slunce. Tráva má to štěstí že nemusí tahat dolu spacák, vzal si dva. Já blb zase poslal dva na Annapurnu.

Pravda, musím si tady do něj vzít spodky a triko, přece jenom mrzne. V devět hodin vyrážíme na sestup. Je krásně, takže pohoda. Prvně se jdeme ale ještě podívat nahoru co nás příště čeká. No, nic moc. První problém bude překonat odtrh pod stěnou Lhotse. Loni se lezlo po žebříku, ale ten tam rozhodně nebude. Klienti jsou ještě v BC.

Západní stěna Lhotse je v podstatě jeden led. Takže nás čeká 500 - 700 m lezení se zbraněma na předních hrotech v 7tis. m. Samozřejmě s CIII v batohu. No a druhej den dolu. Budem mít 30m dynamickýho lana a 50 m kevlaru průměr 5mm. To bude...! Tímto děkuju za kevlat, mačky, cepíny... A taky tady mám sebou novinku.

Mažeme dolu, v CI zrovna šest amíků staví stany, jinak nikde nikdo. Až sem jdeme s Trávou splečně. Dál zařazuju nejvyšší možnou rychlost. Jsme v zóně zájmu padajících seraků a to neni moje oblíbená oblast. Jednu chvíli na mě Tráva volá, mám pocit že chce fotit?! Magor!!! Až dole si vysvětlujem že říkal ať jdu dál a nečekám. Což jsem tady opravdu neměl v úmyslu.

Zastavila mě až parta 15ti lidí, která se učila chodit dole po žebříku přes trhliny. Hlas toho kdo je dirigoval mě byl povědomej. Hello Martin??? Yes! Američan se kterým jsme byli společně na GI a příští rok se chystáme i s Miskou na K2 je tady s tlupou klientů. Pokecáme a já valím do BC. Žasnu, protože z CII jsem dole za 3 hodiny. Když se dovalí Tráva, brumlá něco že je uvařenej jako rybičky ve vlastní šťávě. Polední slunce který upeče člověka v bludišti ledopádu Khumbu.
Krásně je v tom Himálaji:-)))