Povinné slavení vojenských vítězství

Informace o vítězstvích a prohrách na frontách se k obyčejným lidem dostávaly s velkým zpožděním. Ale o to houževnatěji. V novinách otiskovaly oficiální zprávy o vojenských úspěších, často nepravdivé. Bývaly tam i mapy se zakreslením postavení jednotlivých armád. A takové mapy bývaly i ve výlohách obchodů. Když se posunula fronta, musel třeba řezník přepíchat špendlíky upravené do tvaru praporků.

Taky ve škole se povinně děti dozvídaly o tom, jaké úspěchy sbírá rakouská armáda. Když vojáci dobyli nějaké významné nepřátelské město, musel učitel zařadit do výuky přednášku o téhle slavné bitvě. A když to bylo vítězství ještě významnější, přednášel o něm dokonce ředitel. Celá škola potom došla do kostela a tam se konaly slavné bohoslužby jako dík za úspěch. Na škole zavlály rakouské prapory a děti dostaly volno.

Prapory musely vlát i na úředních budovách a tuhle povinnost měli i obyčejní lidé. Třeba v červenci 1915 dobyli rakouští vojáci spolu s Němci Lvov, a tak tři dny visely v celém království prapory.

Jenže, jak dokládá polenská kronika, prapory se musely rychle vyndat, ale taky včas schovat, jinak z toho koukal velký průšvih. To bylo tak: 2. prosince 1914 přišel zase jeden vítězný rozkaz k vyvěšení praporů. Rakouské vojsko za velikých ztrát vstoupilo do Bělehradu. Sláva! Ještě prapory visely a již byli Rakušané poraženi a hnáni přes Sávu. Jenže v Polné na jednom domě zapomněli prapor vystrčený z okna. I přišel strážmistr Kraus a povídá: „Co tu dělá ten prapor?“ „No, Bělehrad.“ „Bělehrad dobyli zase Srbové, co s tím praporem vlastně myslíte?“ A tak prapor honem sundali!

Nebylo to zkrátka vůbec jednoduché.