Petr Krejcar: Posílal jsem záchranáře k nehodě, a netušil, že pod autem leží můj brácha.

„Jsem hodně emotivní komentátor, zvukaři si se mnou užijí. Musí mít pořád ruku na šavli, a stejně ve chvíli, kdy mi to vypne, tak mu do toho vlítnu. Jednou jsem mu dokonce hlasem strhnul zesilovač. To byly tak emotivní závody, že jsem se do toho opřel, a najednou jsem se neslyšel, protože to shořelo,“ vypráví Petr Krejcar.

Když komentuje závody dětí od pěti let, což je spodní věková hranice pro jezdce na tzv. buginách, nasadí si černé brýle, aby skryl slzy dojetí.
„Je to krásný, dojímá mě to. Vždyť kdo z nás uměl řídit auto v pěti letech? A ty děti to dokážou. A navíc, jsou to kamarádi, kteří za sebou po závodech přijdou a povídají si. To u dospělých tak časté není,“ říká humpolecký komentátor.

Petr Krejcar má sám čtyři děti, z toho desetiletý syn je jeho velkou oporou. Sice nezávodí, a Petr doufá, že ani nebude, ale je to prý chodící autokrosová encyklopedie.
Petr s dojetím v hlase dodává: „Syn je můj obrovský poradce, čerpám z něj spoustu vědomostí. Na začátku sezóny nevím, kdo má jaký motor, a synek mi už napovídá, všechno zná z internetu. A je oblíbený i u jezdců, vždycky obejde depo, se všemi se pozdraví, vždycky něco dostane.“

Petr Krejcar má rád dramatické závody, kde se „něco“ děje. Čas od času při nich dojde i k nehodě. Petru samotnému zatím o zdraví nikdy nešlo, ale jeho bratr prožil v roce 2004 těžkou autohavárii.
„V Humpolci byl tehdy průšvih, kdy bugina spadla na mého bráchu. Byl dobitý jak válečný hrdina. Já jsem to komentoval, a nevěděl jsem, že pod tím autem je on. Posílal jsem tam záchranáře, až když se to auto zvedlo, tak jsem poznal bráchu. V tu chvíli letěl mikrofon daleko, nevím kam, a až když mi doktor zavolal, že to dobře dopadlo, tak jsem se uklidnil. Ale dvě hodiny potom jsem nemohl vůbec mluvit,“ vzpomíná Krejcar.

Sám se několikrát v závodním autě svezl, ale věrný zůstane raději mikrofonu. S úsměvem říká: „Přišlo mi, že jedu moc rychle.“