Pěstouni: Aby děti žily normální život, aby měly rodinu

2. říjen 2018
Rodina, rodiče (ilustrační foto)

Jak se žije pěstounům? A jaké mají citové pouto se svěřenými dětmi? Do studia přišli manželé Miroslav a Jindřiška Ličkovi.

„Pracovala jsem ve Fondu ohrožených dětí, v Klokánku v Praze. Tam jsem se poprvé setkala s problematikou opuštěných dětí. Byla jsem tam zaměstnaná asi pět let, pak jsme se rozhodli, že si děti vezmeme domů, do rodinného Klokánku,“ říká paní Ličková.

Manželé Ličkovi mají vlastní děti odrostlé. „Byl jsem v podstatě v chalupě sám. Kluci jsou už dospělí a manželka byla přes týden v Praze. Jednou řekla: co kdybych si vzala na Vánoce domů nějaké dítě, Pepíka. A já říkám: proč ne? A pak přišly jarní prázdniny a opakovalo se to. A tak se to celé stalo,“ dodal pan Miroslav.

Aby děti žily normálním životem

Co může být cílem pěstounů? „Chtěli bychom, aby ty děti pak žily normální život, měly rodinu.“

„Měli jsme holčinu, která vystudovala střední školu ve Velkém Meziříčí, teď studuje dál na nějaké vyšší odborné škole. Dopomohli jsme ji, někdy to muselo být trochu přísnější, ale vrací se k nám a patrně je spokojená.“

City? Ano, jsou tam

Pěstoun má za úkol dítě vychovávat. Jde to bez citů? „Bez citů to nejde, vždycky tam nějaké pouto vznikne. A když pak to dítě vracíte, obrečíte to,“ vyznala se paní Jindřiška.

Spustit audio
autor: Hela Dvořáková|zdroj: Český rozhlas

Související