Pan prezident byl vždycky o krok napřed

„Asi jsem se vždycky ráda předváděla, už podle fotek ze školky, kde jsem většinou v sukýnkách a bílých punčoškách někde na pódiu. A kdybych chodila do jeslí, tak by to bylo ještě dřív,“ usmívá se při vzpomínce na své dětství Alena Veliká.

„Na škole jsem chtěla být zpěvačkou, protože já jsem vždycky ráda zpívala, a dodnes hudbu ráda poslouchám. Je mi v podstatě jedno co, ale mám ji pořád jako kulisu. Pak jsem chtěla být vojákem, asi se mi líbily uniformy, nakonec jsem ale na střední škole vystudovala vychovatelství“, popisuje Alena svou poměrně klikatou cestu za svým pozdějším povoláním. Nakonec totiž absolvovala herectví na brněnské JAMU.

„Divadlo jsem pak paradoxně nikdy nehrála, začala jsem pracovat v rádiu u mikrofonu, a u toho jsem v podstatě už zůstala. Asi nemám tu správnou povahu, ty správné lokty na to, abych se v herecké branži prosadila,“ vysvětluje moderátorka, proč nezůstala věrná divadelním prknům.

Osud ji ale zavál i na prezidentský hrad, kde několik let pracovala v tiskovém odboru. Na starosti měla komunikaci s médii všeho druhu. Potkávala se s tehdejším prezidentem Václavem Klausem?
„Tak nebylo to tak, že bychom se potkávali v kuchyňce u vaření kávy, ale jinak pracovně samozřejmě ano. Vážila jsem si ho, asi bych nemohla pracovat pro někoho, koho si nevážím. Vykal nám a oslovoval nás křestním jménem, to bylo příjemné.“

Nastala situace, kdy pan prezident „šlápl vedle“, a tiskový odbor to za něj pak musel „žehlit“?
„Ne, to se nám nikdy nestalo, že by nás prezident přivedl do úzkých. Ale nikdy jsme nebyli dostatečně připraveni, protože on byl vždycky o krok napřed. Toho člověka nikdy nedoběhnete,“ vzpomíná Veliká.