Norové vychovávají děti tím, že s nimi o prohřešku mluví a mluví, dokud se společně nedoberou závěru

28. leden 2015

Česká podezíravost vůči institucím a emoce stvořila příběh, černobílý příběh dvou sourozenců, kteří byli v Norsku v roce 2011 odebrány české matce. Oba chlapci, Denis a David, žijí od té doby v pěstounských rodinách, každý zvlášť. O Norsku, o výchově norských dětí a také o Barnevernetu byl v Dobrém dopoledni mluvit překladatel z norštiny Petr Uhlíř ze Žďáru nad Sázavou.

„Jsou to věci velmi intimní, i když do rodiny vstoupíte, nepoznáte ji zcela přesně. Dětství je doba, kdy si balíme pomyslný raneček, do kterého si celý život skládáme své zážitky, věci a potřebnosti a nemáme nic jiného. Je to důležité období a nezáleží ani na těch dětech, ale na těch, kteří to mohou ovlivnit,“ vyhnul se přímé otázky na svůj názor na celou situaci Petr Uhlíř.

Odebrání dětí není v demokratické společnosti v rozporu s lidskými právy

„Jako otec, a myslím si, že jsem milujícím otcem, vidím situaci kolem norských dětí, sourozenců, kteří byli odebrání jako problém. Musíme si uvědomit, že ta rodina žije v Norsku. V okamžiku, kdy překročíte hranice jiného státu, tak se dostáváte pod to, čemu se říká jurisdikce toho státu, a podléháte právnímu systému státu,“ upozorňuje Petr Uhlíř a zároveň dodává, že ve velmi specifických situacích není odebrání dětí v demokratické společnosti v rozporu s lidskými právy.

„Pokud stát právní a demokratický prostřednictvím některé své organizace odebere děti, není to proti žádné listině práv. Co se týká Norů a norských rodin, opravdu Barnevernet vnímají pozitivně. Má poměrně vysoký kredit a Norové ho spíše hájí než by se proti němu stavěli. Je to pro ně nástroj ochrany dětí a ochrany rodin.“


Zákon v Norsku zakazuje fyzické a psychické trestání dětí

„Barnevernet je úřad, který tady má podobu démonickou až strašlivou. Je to úřad, který byl zřízen státem na základě zákonů. Zákon v Norsku skutečně výslovně zakazuje trestání dětí fyzické, jakýkoli psychický nátlak, to jsou věci, které jsou zakázané, které jsou přečinem a které jsou trestné. Barnevernet není podřízen soudům jako v Česku, to je jejich specifikum. Co řekne tento sociální úřad, to je pravdou,“ hovoří o Barnevernetu překladatel z norštiny Petr Uhlíř.

Čtěte také

V případě, že je v rodině něco v nepořádku, každý v Norsku může anonymně poslat bekymringsmelding, neboli zprávu o znepokojení právě na adresu místního Barnevernetu a jejich terénní sociální pracovníci vyrážejí přímo do rodin zjišťovat situaci. „Pokud dostanou nějaké to hlášení, oni se snaží těm rodinám pomoci, ne je likvidovat.“

„Nejsem sociolog, právník, ani psycholog, ale do Norska jezdím, znám tam dost lidí. Typická norská rodina je daleko pevnější a semknutější než jsem viděl jinde v Evropě. Je to dáno tím, že Norů je historicky málo, že je to země s obrovskou rozlohou, kde ta rodina na sobě byla vždy daleko víc závislá. Je to malé společenství, které se zapojuje do činností spolků, společnosti, celé té komuny jejich okrsků,“ vysvětluje překladatel Petr Uhlíř.

Okolí křičící a zlobící děti v Norsku toleruje

Na ulicích v Norsku vládne naprostá pohoda, jediné, co člověka ruší je křik dětí, nebo dítěte, které si postaví hlavu. Pokud to neohrožuje jeho život a zdraví, Norové ho nechají, ať si hlavu staví. Nevyvíjí na něj tlak, pojď, půjdeš teď hned, protože já to chci. Čekají, až to dítě to přejde, okolí to toleruje a potom si to s ním dítětem rodiče vysvětlí a povídají si o tom dlouhodobě a důsledně.“

Petr Uhlíř ale u svých přátel zažil situaci, kdy otec dítě okřikl, ale stává se to jenom doma a podle něj jsou to situace výjimečné. „Norští rodiče své děti trestají tím, že jim zakážou televizi, vezmou jim komunikační zařízení. A mluví s nimi. V Norsku se trestá tak, že budeš tady se mnou sedět a budeš se mnou mluvit, dokud se nedobereme závěru, i když tě nebaví. To je asi velký trest,“ usmívá se překladatel Petr Uhlíř.

Petr Uhlíř odpovídal i na dotazy posluchačů

autor: Tamara Pecková
Spustit audio