Cesta do Milána skončila. Ta nejdůležitější ale pokračuje, říká Nico Moro

Když se Nico Moro na začátku ledna vydal pěšky z Třebíče do Milána, věděl, že ho čeká 31 dní chůze, bolest i nejistota. Netušil ale, jak hluboko se mu cesta zapíše pod kůži. Na stadion San Siro dorazil včas. Cíl splnil.

„Každý den si to přehrávám. Všechno, co se stalo. Jsem na tu cestu ohromně hrdý,“ říká v dopoledním vysílání. Přiznává, že bez mobilního telefonu by pravděpodobně nedošel. Právě ten byl jeho třetí rukou. Zároveň ale znamenal neustálý kontakt s lidmi. Zpočátku odpovídal na každou zprávu. Postupně to ale nebylo možné. „Jsem svědomitý. Mrzelo mě, že nemůžu odepsat všem. Musel jsem se naučit některé věci nečíst,“ přiznává.

Pozornost ho provází od dětství. Neobvyklé jméno znamenalo, že byl vždy vidět, i když o to často nestál. „Tak jsem tomu šel naproti. Řekl jsem si, že jsem k tomu možná předurčený,“ popisuje s úsměvem. Dnes si váží každého, kdo ho osloví, ale přiznává, že ne vždy má energii rozdávat se dál.

Čtěte také

Pěšky z Třebíče až na olympiádu. „Kde je víra, tam je síla,“ říká poutník Nico Moro

Silný moment přišel i po návratu. Boty, které mu na cestu vyrobil otec a které si dosud vždy nechával, dal do dražby. Výtěžek poputuje malému chlapci z Třebíče. „Jsou důležitější věci než si něco schovávat. Když jste silní, plavete a někdo se topí, můžete mu pomoct,“ vysvětluje s pokorou.

Podle něj je sdílení cest důležité proto, aby lidé viděli, že je možné měnit úhel pohledu. Že každý den je příležitost něco posunout. „Záleží na tom, jak to přijmete. Každý den můžete něco změnit.“