Nedožil se vyhlášení samostatnosti Československa

20. červenec 2014

Připomeňme si slavného legionáře Josefa Švece. Učitel tělocviku se vypracoval až na plukovníka. Sbíral řády a vyznamenání, ale pak jeho muže vojenské štěstí opustilo. Tři dny před vyhlášením samostatného Československa se zastřelil. Proč píše v dopise na rozloučenou o zbabělosti a cti a jaké byly poslední týdny života výborného důstojníka?

Josef Švec se narodil v Čenkově u Třeště, studoval v Pelhřimově a učil v Třebíči. Za první světové války bojoval v Rusku. Tři dny před vyhlášením samostatného československého státu spáchal sebevraždu.

Josef Švec spatřil světlo světa 19. července 1883 v rodině rolníka. Oslovilo ho sokolské hnutí a jeho myšlenky a láska ke sportu ho dovedla coby učitele tělocviku do Ruska. To bylo ještě před válkou. Když se dozvěděl o vyhlášení války, vstoupil do České družiny. Statečně bojoval, dostával řády a vyznamenání za statečnost. Pojďme se ale zastavit u posledních měsíců Švecova života.

V srpnu 1918 bojovaly legie o Kazaň. Zvítězily, jenže ubránit veliké město před sovětskými vojsky bylo těžší než ho dobýt. Lidé z města byli sice rádi, že Čechoslováci vyhnali bolševiky, ale pomoci jim v obraně se jim moc nechtělo. Pořádali dostihy, když šli v neděli z kostela, zvědavě se dívali, jak se kde střílí, ale jako by se jich to netýkalo. Ze zpráv poručíka Švece vyplývá, že rudí měli až desetkrát víc vojáků.

Je jich jako much, psal doslova. Jeho muži neměli co jíst, protože Kazaň byla obležená nepřítelem, a nespali, protože je neměl kdo vystřídat. Volali o posily, ale marně. Nakonec museli ustoupit. Švece za boje o Kazaň povýšili na plukovníka, ale on sám byl unavený a otrávený z toho, že jim nikdo nepřišel na pomoc a že tam mnoho dobrých chlapů přišlo zbytečně o život.

Další velká zkouška přišla při bojích na řece Volze. Podmínky byly tvrdé a přicházel jeden neúspěch za druhým. Naši vojáci byli už několik měsíců bez oddychu v bojích, nikdo je nestřídal, vidina odpočinku - nebo snad dokonce dovolené - byla jen snem. Unaveným vojskem se snadno šíří fámy, že umřel Masaryk a vše je ztraceno. Nebo že už se blíží spojenecká vojska a už je brzo vystřídají. Jenže místo posil přišlo jen další čekání, a tak v mužích roste nespokojenost a nedůvěra ve vedení, které jim nedokáže pomoct. Taková byla situace na konci léta a na podzim roku 1918.

U Aksakova dostoupila krize v československé armádě v Rusku vrcholu. Vojáci měli za úkol provést nějakou operaci, ale odmítají nastoupit do boje. Velitel Švec jim ustoupí, ale místo uklidnění se na něj valí další a další špatné zprávy. Muži odmítají vystoupit z vlaků a jít se ubytovat, na nástupech diskutují o tom, proč mají provést rozkaz, hlavní slovo mají agitátoři - nespokojenci, kteří jakoby mluví za celý dav.

V noci na 26. října 1918 dojdou Josefu Švecovi síly. Ve svém vagóně sepíše dopis na rozloučenou a zastřelí se. V dopise píše o zbabělosti a o vojenské cti, o památce na vojáky, kteří padli a taky o tom, že neposlušností se ničí to, co se čtyři roky budovalo.

Josefu Švecovi bylo 35 let. Nedožil se vyhlášení samostatnosti, nedožil se toho, až se jeho muži po dalších dvou letech útrap vrátili domů k ženám a dětem. Za první republiky mu stavěli pomníky a pojmenovávali po něm ulice. Za druhé světové války a po roce 1948 se o něm nesmělo mluvit. Ale to je zase jiný příběh.

autor: Petra Emmerová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Mimozemští roboti, červí díry, kosmické elektrárny... je lepší být ve střehu.

Tomáš Vacek, vedoucí Programu celoplošné stanice

Tomáš Vacek

Komplet 3CD Vladana a Prasopes

Koupit

Co se stane, když se desetiletá holka rozhodne být intergalaktickou strážkyní? Sci-fi seriál o útěku z domova, vzpouře strojů a přátelství s jedním zvláštním kouzelným zvířetem.