Na devizový příslib před cestou do zahraničí čekali lidé před rokem 1989 i několik let

Vilém Wodák, Jihlava
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vilém Wodák, Jihlava

Málokdo mladší třiceti let si dnes dokáže představit, že by nemohl svobodně odjet na dovolenou do zahraničí. Před 17. listopadem 1989 to ale byla běžná praxe.

Pokud chtěli lidé odjet k moři, nebo za památkami, museli podstoupit ponižující úřední proces, a ani tak nebylo nic jisté. Na svou vytouženou cestu do otcova rodiště dlouho čekal i Vilém Wodák z Jihlavy.

Rok 1968

„Každý rok v lednu jsme si podávali žádost o devizový příslib, několikrát po sobě, snad pětkrát šestkrát, bez nějakého efektu,“ vzpomíná Vilém Wodák. Chtěl se s manželkou podívat do Vídně, města, kde se narodil jeho otec. Naposledy tam byl v roce 1968, kdy mu bylo sedmnáct let. „Tehdy to fungovalo tak, že stačilo pozvání od přátel,“ říká. Naivně si myslel, že bude jezdit často. Čekal celých dvacet jedna let.

Ještě v létě 1989 převezl Vilém Wodák přes hranice Tigridův časopis Svědectví

Stal se zázrak, a na začátku roku 1989 Vilém Wodák devizový příslib dostal. „Toho roku zřejmě asi už se někde někdo unavil, nebo si řekl, otravuje už tak dlouho, tak mu to dáme,“ vzpomíná dnes s úsměvem. Dovolená se vydařila. Dokonce se Vilém Wodák neplánovaně stal dovozcem exilového periodika. Náhodou ho oslovil český emigrant, a nabídnul mu časopis Svědectví. „To byly tiskoviny, které vydával Pavel Tigrid v Paříži,“ vysvětluje.

Z hranic se stalo korzo. I podniky vypravovaly autobusy do Vídně

Po listopadových událostech se uvolnily hranice, a Vilém Wodák si do Vídně ještě v prosinci zajel ještě jednou. „Najednou ta hranice se stala korzem. I zaměstnavatelé se snažili. I u našeho podniku. Tak se prostě domluvil autobus,“ říká pamětník.