Na devizový příslib před cestou do zahraničí čekali lidé před rokem 1989 i několik let

Pokud chtěli lidé odjet k moři, nebo za památkami, museli podstoupit ponižující úřední proces, a ani tak nebylo nic jisté. Na svou vytouženou cestu do otcova rodiště dlouho čekal i Vilém Wodák z Jihlavy.

Rok 1968

„Každý rok v lednu jsme si podávali žádost o devizový příslib, několikrát po sobě, snad pětkrát šestkrát, bez nějakého efektu,“ vzpomíná Vilém Wodák. Chtěl se s manželkou podívat do Vídně, města, kde se narodil jeho otec. Naposledy tam byl v roce 1968, kdy mu bylo sedmnáct let. „Tehdy to fungovalo tak, že stačilo pozvání od přátel,“ říká. Naivně si myslel, že bude jezdit často. Čekal celých dvacet jedna let.

Ještě v létě 1989 převezl Vilém Wodák přes hranice Tigridův časopis Svědectví

Stal se zázrak, a na začátku roku 1989 Vilém Wodák devizový příslib dostal. „Toho roku zřejmě asi už se někde někdo unavil, nebo si řekl, otravuje už tak dlouho, tak mu to dáme,“ vzpomíná dnes s úsměvem. Dovolená se vydařila. Dokonce se Vilém Wodák neplánovaně stal dovozcem exilového periodika. Náhodou ho oslovil český emigrant, a nabídnul mu časopis Svědectví. „To byly tiskoviny, které vydával Pavel Tigrid v Paříži,“ vysvětluje.

Z hranic se stalo korzo. I podniky vypravovaly autobusy do Vídně

Po listopadových událostech se uvolnily hranice, a Vilém Wodák si do Vídně ještě v prosinci zajel ještě jednou. „Najednou ta hranice se stala korzem. I zaměstnavatelé se snažili. I u našeho podniku. Tak se prostě domluvil autobus,“ říká pamětník.