Les je plný hub i brzy na jaře. Do polévky se hodí penízovka smrková

"Houbařím odmala. Hodně mě k tomu vedl dědeček. Dokázal o každé houbě krásně povyprávět," říká Daniela Jiroušková. Když jí padla padesátka, rozhodla se, že absolvuje zkoušky o znalosti hub. Osvědčení jí mimo jiné umožňuje prodávat přebytky hub na trzích. Ona ale především pořádá houbařské výstavy a přednáší. Vždy před výstavou pak vyráží na houby, a je třeba říct, že nejen do lesa. Mykologické poklady dokáže najít i v příkopu u silnice.

"To je ucho Jidášovo," ukazuje Daniela Jiroušková na kmen starého černého bezu. Je obrostlý tmavou houbou. "Má chrupavčitou konzistenci a hodně se používá do čínských jídel," dodává. Jen o kousek dál leží na zemi malý klacík bez kůry, na kterém je něco jako vysoká jinovatka. Je třeba říct, že je konec března a teploty kolem nuly. "Uvnitř se schovává houba černorosol rozlitý. Vystřeluje kapičky, jakoby vlásky, a ono to na povrchu zmrzne."

Pro další houbu, penízovku smrkovou, přechází Daniela Jiroušková do smrkového lesa. "Budeme se rozhlížet po smrkových šiškách napůl zanořených do země," říká a brzy jednu šiškuu zvedá, a ukazuje desítky houbiček na tenoučkých nožkách s hlavičkami velikosi špendlíkové hlavičky. O kus dál už nachází i hlavičky o průměru dva centimetry. Ty odstřihuje nůžkami a vkládá do krabičky. "Jsou dobré do polévky," dodává.