Kurzívou píšeme téměř všichni, aniž o tom víme

„Většina z nás si myslí, že všechna písmena, která pocházejí ze starších dokumentů, a která neumíme přečíst, jsou psaná švabachem. To ale není pravda, protože švabach je písmo pouze tištěné, švabachem nikdo nepsal,“ říká hned v úvodu archivář Holub.

Psaná podoba jazyka se v českých zemích na rozdíl od Německa dlouho ustalovala.
„V Německu se psalo kurentem už od 16. století, podoba tohoto písma byla celkem stabilní, v českých zemích se psalo poněkud živelně a nejednotně, od 18. století se pak také ujal kurent,“ vysvětluje Holub. Kurent se na území naší republiky učil až do roku 1941, pak se přešlo na latinku, kterou píšeme dodnes.

Způsob psaní také do značné míry odrážel životní rytmus obyvatelstva a potřebu se písemně vyjádřit. Z počátku uměla psát jen úzká supina lidí, vzdělanců, ale postupně se psaní rozšiřovalo mezi další vrstvy obyvatel.
Pavel Holub k tomu říká: „V raném novověku už narůstá i výroba papíru, úřady začínají vydávat dokumenty, a pak v devatenáctém století začíná největší boom písma. Aby se psalo rychleji, začala se jednotlivá písmena spojovat, to známe i my z našeho psacího písma. Tomu se říká kurzíva. Pokud některá písmena spojíme, a jiná ne, je to polokurzivní psaní, a jednotlivá písmena vedle sebe, to je kreslené písmo,“ vysvětluje pelhřimovský historik Pavel Holub.

Martina Pekařová zdůrazňuje důležitost umění číst historické písmo pro archiváře: „Díky tomu můžeme pátrat i po předcích našich rodů, umíme číst v dobových dokumentech, v matričních zápisech i v zápisech na farnostech. Moderní technika umožňuje, že si třeba hůře čitelný dokument naskenujeme, pak na počítači zvětšíme, a nemusíme tak používat lupu.“

Jak číst v historických spisech, jak vypadá švabach, kurent nebo latinka, to vše se dozvíte na výstavě a přednáškách v pelhřimovském archivu od 11. do 14. června 2013.