Koni k leknutí stačí igelitový pytlík. Leží na louce, zafouká vítr a dobrodružství není daleko

17. srpen 2016

OBSAHUJE FOTOGALERII! Vlastnit koně znamená mít každodenní povinnost péče o něj. Odměnou pro každého je ale projížďka na hřbetě koně, která je prý neopakovatelná. Andree Beranové z Jiřic u Humpolce patří sedmiletý valach Nebari ve stájích Školního statku. O cestě do sedla nádherného zvířete mluvila v Dobrém dopoledni.

„Moje maminka pracuje jako ošetřovatelka koní v Humpolci a od malička nás se sestrou vodila do stáje. Jezdit jsem začala ve stáji v Jiřicích, můj první kůň byl poník, jmenoval se Cipísek,“ vypráví Andrea. Po Cipískovi přišli další poníci z hřebčína Lipton, se kterým Andrea ještě coby dítě spolupracovala. „Byli asi čtyři.“

Z hřbetu malého koně vedla cesta Andreji Beranové logicky na velkého koně. V Humpolci na Školním statku při České zemědělské akademii jsou k tomu ideální podmínky. „Tam jsem začínala na školních koních. Aktuálně mám sedmiletého valacha Nebariho, říkám mu ale Bíbek, Bíbeček,“ usmívá se.

Vlastnit koně neznamená jenom jezdit. Je to dost tvrdá práce

Lidé, kteří vlastní koně, to jistě potvrdí. Kůň je velké, impozantní zvíře spojené s velkou radostí a láskou, současně ale také s pravidelnou tvrdou prací. „Mamka pracuje na statku, chodím jí často pomáhat. Jinak musím do stáje samozřejmě každý den. Ráno v šest hodin se kůň nakrmí ovsem a senem a pustí do výběhu. Pak musíte vykydat celou stáj, což je poměrně náročné,“ říká jezdkyně Andrea Beranová.

Odměnou pro každého majitele a milovníka koně je každodenní projížďka. Může trvat hodinu, ale i dvě. „Je-li velké teplo a kůň se zapotí, tak je i sprchujeme. Koním se líbí v rybníce, u Humpolce ale není žádný vhodný rybník s pozvolným vstupem a dobrým dnem, tak to bohužel nejde.“

Kůň je lekavé zvíře

O koních se říká, že jsou velmi lekaví. Vždy ale záleží na povaze toho kterého zvířete. „Lekne se srnky, psa. Jedete třeba po louce a najednou něco vyskočí z roští,“ směje se Andrea. „Lekne se ale i igelitového pytlíku. Stačí, aby ležel na louce. Přijedete blíž, zafouká vítr a je to.“

S koněm jsou spojené také pády. „Samozřejmě, že jsem spadla, mnohokrát. Nic vážného se ale naštěstí nestalo. Drobné naraženiny nebo pohmožděniny jsou celkem běžné. Loni na jaře se mi stal takový úsměvný pád. Právě na jaře bývají koně takoví veselejší. Šla jsem na závodiště, kde Bíbek začal vyhazovat jako při rodeu. Několik výhozů jsem zvládla, pak jsem se ale sesunula na krk a on se mnou na krku ještě skočil jednu terénní překážku. Za ní jsem spadla, píchla si klacek do nohy až na kost a kůň mi samozřejmě utekl. Běžela jsem za ním asi kilometr do kopce, kde se spokojeně pásl.“

Zlatá podkova jsou závody na tři dny

Andrea Beranová a její sedmiletý kůň se také představí na víkendovém finále Zlaté podkovy v Humpolci. Andrea nepojede zlatou, ale stříbrnou podkovu. „Jsou to závody všestrannosti. První den se jezdí drezurní úloha. Je to v obdélníku, kde jsou písmena a u nich se provádějí přesně dané cviky. Druhý den se jede terénní zkouška. To jsou skoky přes přírodní překážky, boduje se čistota skoků a čas. Ten je daný a jeho překročení znamená trestné body. Poslední je parkur, což jsou skoky přes shoditelné překážky,“ říká jezdkyně Andrea Beranová z jezdeckého klubu Česká zemědělská akademie při Školním statku v Humpolci.

Čtěte také

Spustit audio