Kašovi mleli mouku v divišovském mlýně od šestnáctého století. Zastavilo ho až znárodnění
V Divišově na Žďársku stojí velký starý mlýn, který patří už skoro pět set let jednomu rodu. Nemele už dlouhá desetiletí, ale moc se od té doby nezměnil.
Toho chce využít i jeho současný majitel Lubomír Kaša. Některé části by rád rozhýbal a ukázal veřejnosti.
„První zmínku mám, kdy tady byl první náš předek, v roce 1568," říká Lubomír Kaša s tím, že mlynářskému řemeslu se vyučil ještě jeho otec. Budova se od padesátých let moc nezměnila, zub času v ní ale samozřejmě úřadoval. Mlýn v Divišově u Bystřice nad Pernštejnem mlel obilí, a jako přidruženou výrobu měl i lisování oleje a pilu. To vše zvádlo pohánět mlýnské kolo. „To kolo bylo za tou zdí venku. Na hřídeli bylo paleční kolo a zabíralo svými zuby do pastorku a dal se do pohybu celý ten systém," ukazuje Lubomír Kaša na pozůstatky technologií.
Za druhé světové války mlýn stál a mlýnské kolo se rozpadlo. „Můj dědeček dal elektromotor, ale to bylo nevýhodné, takže dovezl turbínu," říká Lubomír Kaša. Mlynář zřejmě do poslední chvíle netušil, že o celé podnikání brzy přijde. „Děda chtěl dovézt ještě nový katr. Babička vždycky říkala: ještě, že ho táta nedovezl. To bychom měli moderní pilu, to by nás úplně vyhnali a udělali tady závod," vzpomíná potomek mlynářů. V domě tak mohli alespoň bydlet a uchovat tak památku na bohatou historii.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
