Když se v podhorácké písni zpívá o makové buchtě, nemusí to být ta, kterou jíme

7. prosinec 2016

Mázku, mázku, já mám k tobě lásku, z tebe teče, do mě leje jako po provázku. Žertovná písnička s tímto textem zazní na novém cédéčku Lidové písničky z Podhorácka. To navazuje na pětiletou práci kolektivu okolo etnografky Silvy Smutné z Velké Bíteše. Nejdříve vznikly tři zpěvníky se stejným názvem, celkem v nich je otištěno 934 písní.

Při výzkumech v terénu s kolegyní zjistily, že zpěvnost v regionu upadá. „Muzikantů je málo, a když už někdo zpívá, tak zpívá písně, které jsou všeobecně známé z jiných regionů nebo pochází odjinud. Položily jsme jim otázku, proč nehrají písničky z našeho regionu a oni odpověděli: a jsou vůbec jaké? To byl důvod, proč jsme do toho šly. Že bychom ten stav možná mohly i změnit,“ vysvětluje Silva Smutná pohnutky, proč se pustily do pětileté práce.

Sběratel zdobil zápis různými přízdobami a v tom bylo potřeba se trošku líp orientovat

Většinu písní, které se nakonec do zpěvníku dostaly, badatelky získaly ze sbírek Etnologického ústavu v Brně. Mnoho z nich zaznamenala na přelomu devatenáctého a dvacátého století Františka Kyselková „Psala špičkou zasazenou do násadky, inkoustem, Vypisovala každou notu pečlivě, byla učitelka, ty zápisy jsou pohledné, úhledné, měla velice pěkný rukopis, dobře se s nimi pracovalo. Kdyby přišel muzikant, sedne a podle jejího zápisu píseň zahraje,“ vysvětluje Silva Smutná.

Silva Smutná, etnografka

Mnoho ze sběratelů a zapisovatelů lidových písniček byli učitelé. „Třeba Vratislav Bělík rodem z Rouchovan, to byl učitel par excellence, vyučoval kreslení, ty jeho zápisy, ty se dají vystavit,“ upozorňuje Silva Smutná. „Časově náročné pro mě bylo přepisování skladeb do digitální podoby, které zapsal sběratel Hynek Bím. Byl velice pečlivý, měl absolutní hudební sluch, takže to zdobil ještě různými přízdobami a v tom bylo někdy potřeba se trošku líp orientovat,“ vypráví Silva Smutná a dodává, že není aktivní muzikant. Noty si prý pamatuje ze základní školy.

Některé písně samy zaznamenaly v terénu

Než se pustily do samotné práce, oblast Podhorácka rozdělily na tři části. „Začaly jsme střední částí a to proto, že tam patří Velkobítešsko a to já důvěrně znám, měla jsem to trochu ulehčené. První díl byl věnován Velkobítešku a Náměšťsku. Druhý se zabývá Hrotovickem, Třebíčskem, Moravskobudějovickem a přidaly jsme k tomu ještě Jemnicko. Ve třetím díle je Tišnovsko a část Bystřicka,“ vysvětluje Silva Smutná.

Nejméně písní pochází z jihozápadu a jihu oblasti. „Nebylo to tím, že tam lidé nezpívali. Prostě tam nepřišli sběratelé, aby je zapsali,“ krčí rameny Silva Smutná a skromně dodává, že některé písně samy zaznamenaly v terénu. „To byly opravdu jenom jednotliviny. Troufly jsme si hodně. Byly to písně, které se zpívají při velikonočním hrkání. V minulosti o ně sběratelé neprojevili zájem, proto se neobjevily v žádné regionální publikaci, alespoň co vím já. Ti kluci to deklamují, ale někde v některých místech už to má povahu písně.“ Vytvořily zvukový záznam a odbornice na hudbu zápisy přepisovala.

Podhorácko se vyznačuje velkým množstvím žertovných písniček

Podle Silvy Smutné je na Podhorácku nejvíce písní milostných, ale to je v každém regionu. „Láska má mnoho podob, chtěná, nechtěná, zavrhovaná, zbraňovaná, podvedená. Druhá taková oblast písní na Horácku, jsou písně žertovné. Pijácké, laškovné, těch je poměrně hodně. Slyšela jsem spoustu tvrdých písní, mně to připadá, že jsou dvojsmyslné. Dítě nechápe, ale my už víme, když se zpívá buchta maková, že to není ta buchta, která se sní,“ směje se Silva Smutná.

Zpívaly se pochopitelně i písně rekrutské, vojenské a třeba ukolébavky. Jenom část z nich je díky týmu okolo Silvy Smutné k dispozici široké veřejnosti v trojdílné publikaci Lidové písně z Podhorácka.

autor: Tamara Pecková
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Sestru se mi nikdy nepodařilo dočíst. Citlivého člověka jsem poslechla až do konce.

Iva Jonášová, ředitelka Vývoje a výroby

citlivy_clovek.jpg

Citlivý člověk

Koupit

Nový román českého básníka, prozaika, překladatele a publicisty, ve kterém se prolínají groteskní a tragické prvky a který vypráví příběh ze žhavé současnosti. Jáchym Topol získal za tento titul Státní cenu za literaturu.