Kdo k nám přijde, u dveří zazvoní. V domku u silnice už visí skoro sedm stovek zvonků

Žijí v něm dva lidé, které osud nešetřil, a přesto se stále usmívají.

„Žili jsme v Brně, a kvůli mým zdravotním problémům se tady pořídila ta chaloupka,“ říká Zdenka Osolsobě. Dům s manželem koupili v roce 1975 od obce, a byl tehdy ve velmi špatném stavu, takže je čekala spousta práce. „Já jsem pak v osmdesátým šestým skončila na onkologii, a nebylo možný bydlet v paneláku,“ pokračuje paní Zdenka s tím, že se v Měříně usadili nastálo. „Vysočina mě stavěla na nohy,“ dodává.

Později těžce onemocněl i její manžel, a v roce 2003 zemřel. Zdenka ale bojovala dál. Léčit se dokonce vydala i Peru.

Každý ze sedmi stovek zvonků je jiný. Jsou mezi nimi i tibetské nebo peruánské

Šťastná náhoda přivedla k paní Osolsobě přítele Jiřího Vlacha. Spolu dál zvelebují chaloupku, chodí do lesa a vítají přátele, kteří k nim rádi jezdí. Mnozí z nich říkají, že si v Měříně nabíjejí baterky.  „My tomu říkáme azylovka,“ říká přítel paní Zdenky Jiří Vlach.

V posledních letech návštěvníci přinášejí do chaloupky zvonečky. „Sestra přijela, že někde v Děčíně je hospoda plná zvonečků. A že bychom měli začít sbírat zvonečky,“ říká paní Zdenka, a ukazuje na trámový strop obytné místnosti, na kterém visí stovky zvonků. „Každý je jiný,“ říká Zdenka. „Je jich šest set sedmdesát jedna,“ prozrazuje poslední součet Jiří Vlach. „Nejvíc jich tady má sestra, dcera, přátelé. I doktoři mi už vozí zvonečky,“ říká Zdenka, a stále se usmívá.