Kaplan Vojtěch Hrouda: Vezl jsem ji na její poslední cestu domů, rozloučit se.
Hostem úterního Tandemu byl kaplan nemocnice v Novém Městě na Moravě Vojtěch Hrouda. V devadesátých letech minulého století se s rodinou přestěhoval z Prahy na Vysočinu, opustil profesi vědce – fyzika a matematika, stal se evangelickým knězem a později kaplanem. Přestože věda a duchovno jsou pro někoho vzdálené světy, pro Vojtěcha Hroudu ne. V obou případech stojí člověk před záhadou, a je nucen být k ní pokorný.
„Kaplanská služba v nemocnici je založená hodně na slovech, ale zdaleka ne tolik, jak si myslíme. Zjišťuji, po těch letech, že mluvení není všechno, mnohdy pacienti nemohou mluvit, jsou v bezvědomí, takže slovo často ustupuje do pozadí, a přicházejí jiné způsoby pomoci,“ vypráví novoměstský kaplan Vojtěch Hrouda.
Na některá oddělení chodí kaplan pravidelně, přichází např. s vizitou, nebo jde cíleně za pacientem, kde se domnívá, že bude jeho služba vítána. K některým pacientům ho volají zdravotníci, někdy osloví Vojtěcha Hroudu příbuzní nemocného, nebo pacient sám.
Je kaplan poznat na první pohled podle uniformy?
„Snažím se být nenápadný, jsem civilně oblečený. V bílém nechodím, nejsem lékař. Sázím na to, že s lidmi mluvím, a jsem součástí týmu. A navíc, pokud bych byl v nemocnici oblečený jako farář, možná by se okruh lidí, kteří mne potřebují, zúžil jen na věřící,“ vysvětluje Vojtěch Hrouda.
Setkání s lidmi v nemocnici jsou různá, starosti, které řešíme, jsou na tomto místě koncentrované. Novoměstský farář a kaplan se ale dopředu setkání ani s těžce nemocným pacientem nebojí:
„Snažím se k němu jít takzvaně prázdný, přirozený,nic neočekávat, na nic nemyslet, být u toho rozhovoru svůj. Pokud se mi podaří se takto zklidnit, „vyroste“ z toho většinou pěkné setkání. A navíc zužitkuji předešlé zkušenosti,“ říká Hrouda.
Stávají se z lidí, kteří si kaplana zavolají, přátelé Vojtěcha Hroudy?
Občas ano, přiznává kaplan: „Jednou jsem šel za paní těžce nemocnou, onkologicky, která také zanedlouho zemřela. Nejdřív mne s grácií vyhodila, neměla ke mně důvěru. Většinou se nevnucuju, ale tady mi intuice říkala, že to není přesně tak, jak to vypadá, a byla to pravda. Pak jsme se několikrát ještě potkali, a později mne požádala, abych s ní na propustku jel k ní domů, kde se potřebovala postarat o své pejsky, rozloučit se s nimi. Ta cesta byla neuvěřitelná, kouřila v otevřeném okýnku v autě, a na místě se pak neuvěřitelně vyrovnaně a spontánně se všemi loučila, že jsem skoro plakal.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
