Jan Jurkas z Měšína ve čtrnácti letech fáral do dolu. Jeho celoživotním snem ale bylo létání

Možná se nikdy nedostanou do výstavních vitrín, ale vypovídají o tom, jak lidé žili. Zajímavý příběh má i hornický šátek pana Jana Jurkase.

Jan Jurkas přinesl šátek do muzea sám. Chtěl, aby vzpomínka na práci v padesátých letech minulého století nezapadla. Barevný šátek z umělého materiálu na sobě nese nápis Velkodůl Čs. Armáda, a jsou na něm nejen květy, ale i obrazy těžních věží a horníků při práci. „ Šátek dostal v roce 1955 ke Dni horníků. Bylo to takové vyznamenání, aby si toho ti horníci vážili, a pochopili, že jsou významnou složkou,“ říká dokumentaristka jihlavského Muzea Vysočiny Sylva Pospíchalová.

Úřednice změnila Janu Jurkasovi život. Místo létání musel fárat

Jan Jurkas žije v Měšíně na Jihlavsku, a na práci v dolech vzpomíná se smíšenými pocity. Jeho snem totiž bylo létání. Už jako malý chlapec chodil na letiště pomáhat odklízet větroně. Do Henčova to měl vždy blízko. Když mu bylo čtrnáct, chtěl nastoupit na letecké učiliště. Vyučování v něm ale začínalo až v lednu. „Přišla paní z městského úřadu, nebo odkud byla, a že nemůžu být doma do toho ledna, že musím nastoupit do učiliště nebo do práce,“ vzpomíná Jan Jurkas. Nastoupil tak do hornického učiliště v Karviné s tím, že po čase na letecké učiliště přestoupí. „Napsali jsme žádost na Ministerstvo obrany, jestli by mě teda vzali, a víte, jaká byla doba… Váženej kolego, soudruhu, jelikož stát do vás vložil veškerý náklady…,“ přestup se nekonal. 

V šestnácti letech jsem fáral na tři směny

Do dolu mladí učni fárali od začátku. „Sfáral jsem už ve čtrnácti a půl letech. Tři dni pod zem, tři dni do školy. A v šestnácti letech jsem se dostal do kolektivu, kde nebylo možno chodit ráno. Ráno odpoledne noc,“ popisuje náročná učňovská léta. Jan Jurkas měl ale zdravou kondici. Při třísměnném provozu zvládl i sportovat. „O mně psaly ostravský noviny, talent atletickej. Skákal jsem do výšky, skákal jsem do dálky, běhal jsem,“ vzpomíná.

Trenažér airbusu zvládl Jan Jurkas bravurně

S prací horníka Jan Jurkas skončil v roce 1961. Vrátil se domů, a zpočátku pracoval v jihlavském Motorpalu. Stále ho ale neopustil sen létat. „Kdykoliv jsem měl možnost, tak i když jsem to musel zaplatit, tak v Henčově jsem si zalítal,“ říká s úsměvem. K šedesátinám pak od rodiny dostal darem možnost usednout do trenažéru dopravního letadla. „Prvně když jsem přistával, tak to bylo na havárku, a třetí přistání, to byly tři letiště, jsem už trefil na čáru pěkně,“ popisuje s dojetím v hlase zážitek.