Jak se ženám žilo před sto lety třeba právě o Svátku matek?

Válka přiměla ženy, aby se, kromě starostí o domácnost a děti, chopily také těžké mužské práce. Na statcích sice nějací muži obvykle zůstali, aby hospodářství mohlo jakžtakž fungovat, ale hlavně na jaře a potom při sklizni chlapská síla zoufale chyběla. A tak ženy sedly za opratě a svážely z polí obilí, samy ho sekaly, samy mlátily, sundávaly těžké pytle z povozu.

Tak to bylo na venkově. Chudé ženy ve městě chodily pracovat do továren. A často právě dělnice byly jádrem různých hladových demonstrací. Třeba v Kněžicích, kde se ženy postavily proti odvozu mléka nebo v Jihlavě, kde několikrát vyšly na náměstí ženské z tabákové továrny žádat lepší zásobování.

Kromě starosti o peníze nebo hospodářství, musely samozřejmě matky dohlížet na děti a na jídlo pro rodinu. Sehnat ho nebylo snadné. Kronikář v Lukách nad Jihlavou napsal: „Ještě za tmy jdou matky se stoličkou a sednou si do fronty. Děti na matku doma čekají třeba do 9-10 hodin. Do školy nemohou. Někdy je zásoba vyčerpána, nedostane nic.“

O něco jednodušší život měly paničky z vyšších kruhů. Nouze je tolik netrápila, do práce chodit nemusely. Často cítily svou povinnost pomáhat, a tak dobrovolně ošetřovaly vojáky v lazaretech, konaly různé sbírky pro vojáky i pro sirotky, často samy sedly za šicí stroje a vyráběly prádlo pro bojující muže.

Život za války byl těžký pro všechny, ženy nevyjímaje. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Tím, že začaly ve větším měřítku chodit do práce, se pomalu vyrovnávalo jejich postavení s mužem - kdysi výhradním živitelem rodiny. Ženy najednou mohly učit i na chlapeckých školách a nic nestálo v cestě tomu, aby po skončení války získaly volební právo jako muži.