I zloděj může zachránit vzácnou památku

V roce 2004 se objevily obavy, že se oltář zřítí, v jak havarijním stavu tou dobou byl. Nejhůře v něm dopadlo lipové dřevo, které silně napadl červotoč. S tím pak bylo podle restaurátora nejvíce práce. „Dřevo se musí nejdřív napustit proti červotoči roztoky nebo ozařováním v radioaktivní komoře, tomu se říká konzervace, petrifikace je pak zpevnění dřeva buď umělými, nebo přírodními pryskyřicemi tak, aby se neponičily daleko dražší povrchové úpravy.“

Na tak velkých památkách je potřeba, aby ruce k dílu přiložili i kolegové. „Mám pomocníky, se kterými léta spolupracuji. Na Křemešníku se muselo postavit složité lešení, kdy se trojboký oltář musel prostavět lešením. Mám tady spoustu kolegů a mám se na koho obrátit. Chtěl bych ale poděkovat i farníkům, protože vždycky, když bylo třeba, tak přišli a pomohli,“ vzpomíná s vděkem Jaroslav Benda.

Restaurátor musí umět všechno

Nejstarší památka, kterou Jaroslav Benda restauroval, je gotické pastoforium v chrámu svatého Víta. Najdeme ji v kapli svatého Václava. „Nechal ho zhotovit Karel IV. v roce 1373. Pastoforium je zlacené, přes dva metry vysoké a jediné svého druhu na světě, proto jsem na ně hrdý. Dělal jsem ale i renesanční oltáře, raně barokní věci, třeba vzácný raně barokní oltář z roku 1663 u nás v Pelhřimově.“ Tuto památku, kterou Jaroslav Benda opravoval pět let, najdete v kostele svatého Bartoloměje.

Podle Jaroslava Bendy by každý restaurátor měl i něco sám tvořit. „Takže když každý rok podnikám své dobrodružné cesty, letos to bylo do Keni a Tanzánie, tak si to tam nafotím a ze svých cest pak maluji obrazy.“ Umět malovat ale stejně nestačí. „U restaurátořiny se prolíná spousta profesí - malířina, sochařina, řezbařina nebo i pozlacovačství - štaférství, to bylo velmi populární v baroku. Restaurátor musí respektovat materiál, barvy, ale současně i tu starou technologii. Nesmí napodobovat, ale měl by umět to, co uměli staří mistři.“

Zkušenosti s nimi se získávají hlavně praxí. „Nastoupil jsem kdysi do památek, kde byli úžasní řemeslníci - řezbáři. Sochař Vaněk, malíř Smílek, pozlacovač pan Slivka,“ vzpomíná na své bývalé kolegy restaurátor. „Oni znali staré technologie, oni byli takový můj základ. Ve škole máte malbu, kresbu, modelování, dějiny umění, ale tohle vás tam nenaučí.“

Restaurování jako detektivka

Jak říká Jaroslav Benda, restaurátorství je dobrodružství a někdy úplně jako detektivka. Staré věci bývají mnohokrát opravované, přemalované, protože zatímco dnes se všechno dává do původního stavu, dříve se na to nehledělo. „Klidně to přetřeli úplně jinou barvou. Proto musíme spolupracovat s památkáři a kunsthistoriky, kteří rozhodnou, do jaké podoby se nakonec půjde,“ vysvětluje. „Od kunsthistorika se dozvím věci, které nejsou nikde napsané, a naopak restaurátor tam pro něj může objevit věci, o kterých se dříve nevědělo.“

Vzácné sáně na Hluboké zachránil zloděj

Zajímavá historka se váže k jedné z nejvzácnějších památek, rokokovým zlatým a stříbrným saním ze zámku Hluboká, které oboje prošly rukama Jaroslava Bendy: „V roce 1998 jsem dokončil restaurování vzácných rokokových saní, které vlastně zachránil zloděj. On ukradl z těch zlatých saní dvojici spojených andílků, ale nemohl je prodat, protože andílkovi scházela ruka, křidýlka a prsty. Když ho po revoluci chytli, zjistili od něj, odkud andělé pocházejí. Na Hluboké se mezitím změnilo vedení, které saně pro špatný stav umístilo do sklepa.“

Vlhkost a deseticentimetrová plíseň málem udělaly své. Ještě pár měsíců a sáně by nebylo možno zachránit. Naštěstí se díky zloději začaly hledat, našly se a rozhodlo se o jejich opravě.

A pokud byste si mysleli, že v dobách rokoka se jezdilo na saních z kopce pro zábavu, Jaroslav Benda vás vyvede z omylu: „Takových vzácné a drahé sáně se nechávaly vyrobit proto, aby se vrchnost vezla ze zámku do kostela a nazpět ke slavnostním příležitostem, jako jsou křtiny, svatba a podobně.“ Dnes jsou zcela opravené sáně ve stejném vzhledu jako v roce 1748 opět k vidění na zámku Hluboká.