Hrál divadlo za pendrek nebo za šumák

„To mi bylo asi šest let, hrál jsem pro kamarády. Texty jsem si samozřejmě vymýšlel, i když v té době vycházel krásný časopis Srdíčko a v každém čísle byl krátký scénář pohádky o kašpárkovi,“ vzpomíná Karel Paštyka na dobu, kdy stejně neuměl číst a proto si většinu svých prvotin vymýšlel.

Jako dnes, tak i před půl stoletím, Karel Paštyka ke všemu přistupuje zodpovědně. „Dokonce jsem měl vlastní vstupenky a vlastního pokladníka. Vstupné byl šumák, mejdlíčko, pendrek, zkrátka všechny ty pamlsky mého mládí,“ směje se.

Divadlo ho před vojnou neuchránilo

Po základní škole se pan Paštyka vyučil zámečníkem a pak pracoval jako údržbář v národním podniku Jihlavan. V té době už hrál v různých ochotnických souborech. Zkoušel se vyhnout vojně. „Dělal jsem zkoušky na Janáčkovu akademii v Brně. Podmínkou ale byla maturita, kterou jsem neměl a mimořádný talent mi neuznali. Musel jsem narukovat do Budějovic.“

Ani na vojně kulturně nestrádal, s vojáky vyhrál armádní uměleckou soutěž a absolvoval kurz režiséra malých jevištních forem.

„Po návratu zpět do Jihlavy se mi do Jihlavanu už nechtělo. Zašel jsem proto do Dělnického domu, kde sídlil Park kultury a oddechu, kterému šéfoval pan Doucha, tatínek toho věhlasného kriminalisty Pepíka. Padli jsme si do oka a já nastoupil na místo programového pracovníka,“ doplňuje Karel.

Tréma nezmizí, když ale vyjdu na jeviště, je pryč

Tréma je podle nestora jihlavské kultury zcela normální věc. „Každý ji má. Ze mě ale opadne, když vstoupím na pódium,“ říká s tím, že zažil i pohled na tisícihlavé publikum, to když v Jihlavě pořádal v 70. a 80. letech koncerty, např. Dalibora Jandy apod.

Od konce 80. let byl Karel Paštyka na volné noze a vůbec toho nelituje. Své profesi zůstal věrný až dodnes a dokonce za přínos místní kultuře dostal v roce 2012 od města Jihlavy památnou medaili.

Aktuálně chystá letní koncerty dechovek na náměstí a samozřejmě také divadelní program, který je k vidění zde.