Bojoval i kovář z Hojkova

Doma měl čtyři děti. Tomu nejmladšímu bylo teprve rok a čtvrt. A když se mu tatínek po bojích v Polsku a pak v Rusku vrátil, bylo mu skoro sedm.

Václav bojoval nejprve jako příslušník rakouské armády proti Rusům. Ale ne dlouho. Už v září se vzdali a odešli do zajetí. Dostal se až do asijské části Ruska. Tam je rozdělili po vesnicích a pracovali v zemědělství nebo v dílně.

Pilně psal domů a pořád doufal, že se co nevidět vrátí domů. Vnuk Jaroslav Poláček vzal korespondenci a notýsky po dědovi legionáři a sepsal z nich knihu. Jmenuje se Zápisky Václava Poláčka ze světové války a ze života v Hojkově a vyšla v roce 2011. A v ní taky najdeme dopisy: "Pročpak mě nepíšou lístky také děti. Rád bych viděl, jak již umějí psát." Navzájem si posílali také fotografie. Když jednu dostal, psal: "Velice jsem se podivil Jarouškovi, ačkoli samého bych ho nepoznal. Ty jsi se mami velice sestarala, ačkoli podobenka je celá nepovedená, takže ve skutečnosti to nebude tak."

Po zborovské bitvě se přihlásil k československé armádě. Pracoval tam jako kovář. Kovárnu měl udělanou v železničním vagóně. Nejtěžší období zažíval nejspíš od okamžiků vyhlášení samostatného státu. Všichni strašně toužili být konečně doma, válka přece skončila a oni pořád trčí v Rusku! Nevěděli, jak vypadají děti, jak to chodí v nové republice.

V prosinci 1919 to konečně vyšlo: Z Irkutsku se přes moře plavil do Terstu, z Itálie už je to jen čtyři dny vlakem do vlasti. 1. března roku 1920 ve čtyři hodiny odpoledne se vrátil jeden kovář z Hojkova za svou rodinou. Po pěti letech a 8 měsících.