Živé exponáty do rybí expozice si historik Vlado Cisár ulovil sám

„Středověké železo musí do depozitu a co teď do vlhka? Dáme tam kamení? Máme ho tolik? Uděláme z toho nějaké lapidárium, ale toho taky nemáme tolik. Nakonec jsem si vzpomněl: ryby, to je úžasná věc. Reakce byly rozporuplné, kdo se o to bude starat? Je nás pět a půl, kde na to vezmeme peníze? Ale hlavní obava byla: kdo se o to bude starat. No, a kdo se o to stará? Já a taky můj synátor, tomu patří velký dík,“ směje se Vlado Cisár.

Exponáty si prostě šli chytit do řeky

Stavební úpravy, kvalitní odtoky, a instalace obřích půl tunových nádrží. „Něco obstarala firma, se spoustou věcí pomohli moji kamarádi, taky přátelé mého syna. Když si vzpomenu, jak chlapi nesli po těch našich šílených schodech dolů do sklepa ta obrovská akvária, moc jim děkuju,“ vzpomíná Vlado Cisár, který je historikem muzea, ale taky je vášnivý rybář.

V bystřickém muzeu jsou k vidění i chráněné rybí druhy, právě na ty museli vyřizovat speciální povolení. „První várku ryb jsme dostali od rybářství Kinský. Po třech letech tam někteří původní obyvatelé ještě plavou. Zbytek jsme se synem nalovili, a vzhledem k tomu, že tichých bláznů je hodně, tak nám spoustu exponátů věnovali i synovi kamarádi,“ vypráví Vlado Cisár.

Kolegové v akváriu si sem tam někoho sezobnou

V živé expozici jsou k vidění obyvatelé řek, rybníka a také Vírské přehrady. „Výstavba Vírské přehrady změnila druhovou pestrost, což by bylo druhově velice chudé. Řekli jsme si, že to uděláme, jako bylo předtím. Uděláme řeku, uděláme rybník a zvládneme udělat i tu přehradu. A ještě tam jsou ty chráněné druhy,“ vypráví Vlado Cisár.

V průběhu let se osádka muzejních nádrží vystřídala. „Člověk to neodhadne. Nejdřív jsem myslel, že se dokáží domluvit, ale dvě štiky v jednom akváriu to nedělá dobrotu. Ta větší vyhrála, ta menší šla nazpět do přírody. Pravidelně je k vidění 25 druhů. Některé vydrží velmi krátkou dobu, třeba slunky a podobně, a jejich kolegové v akváriu si sem tam někoho sezobnou. Člověk přijde k akváriu a říká si: vždyť tam byli malí kapříci. No jo, ale ti druzí jsou víc baculatější,“ směje se Vlado Cisár.

Kořeny museli vyvařovat ve slané vodě

Na začátku se synem dokonce vozili barely s vodou z řeky Svratky, do sklepa dopravili tuny kamení a písku. „V jedné nádrži máme velké, opravdu velké kořeny, které vylovili synovi kamarádi. Takovou radost jsem měl, jenže když jsme to dali do akvárka, hned tam byly řasy. Museli jsme to dva dny vyvařovat ve staré vaně, do vody jsme nasypali deset kilo soli a dva dny jsme je všechny museli takto dezinfikovat,“ vypráví Vlado Cisár.

Práce je s živými exponáty hodně, ale za nic na světě by neměnil. „První rok existence nám návštěvnost v muzeu stoupla pětkrát, teď už logicky tak velký zájem není, ale je to náš tahák. Lidé na ryby do muzea chodí rádi,“