Získat přízeň rodičů je polovina úspěchu učitele, říká pelhřimovský kantor Jaroslav Vácha

Taky by neměl přestat hledat cesty, jak látku žákům přiblížit. Pan Jaroslav Vácha vyučuje český jazyk. „Když probírám Wolkera, čtu jim Baladu o námořníkovi. Ona trvá dvacet minut, snažím se trochu hrát. Předem řeknu: děti, bude tam trochu erotiky. Vy jste už dospělé, vy to určitě budete chápat. Takže je naprosté ticho. Čekají, kdy tam ta erotika bude,“ usmívá se Jaroslav Vácha.

Za katedru Jaroslava Váchu přivedlo štěstí na kantora a láska ke knihám

A jak se dnes pětasedmdesátiletý kantor dostal za katedru? „Jsou čtyři povolání, která se bezprostředně týkají člověka. Soudce, který se stará o řád společenství. Lékař, který se stará o naše zdraví. Učitel, který se stará o vzdělanost národa, nakonec je to kněz, který se stará o duchovní život. Já jsem měl to štěstí, že v Hněvkovicích u Humpolce, odkud pocházím, učil pan řídící Jan Němec. Tento učitel si našel cestu k nám, malým dětem. Chodil s námi ven, vypravoval nám, učil nás hry, které jsme neznali. A hlavně s námi hrál divadlo,“ vzpomíná na dětství Jaroslav Vácha.

Taky hodně četl. „V té době nebylo tolik knížek, takže jsem prošmejdil kdeco, žákovskou knihovnu, obecní knihovnu, učitelskou knihovnu, od sousedů jsem si půjčoval. Staré kalendáře, staré knížky, opravdu cokoli. Když jsem se rozhodoval, co dál, zjistil jsem, že v Jihlavě existuje takzvaná Pedagogická škola pro vzdělání učitelů národních škol. Tahle škola byla výborná, dala nám nejenom vědomosti, ale hlavně metodiku. Učili nás výborní kantoři z národních škol, kteří měli praxi. Když jsem dělal okresního metodika, hodně jsem z té doby těžil a také ze své praxe. Učil jsem na spoustě vesnických škol,“ vypráví o svém povolání Jaroslav Vácha.

Děti jsou stále stejné. Záleží na tom, do jaké rodiny a společnosti se narodí

Když se vrátil z vojny, musel se rozhodnout, jestli bude vyučovat na národní škole nebo na druhém stupni. „Tenkrát byla devítiletá školní docházka, bylo potřeba více učitelů na druhém stupni, rozhodl jsem se pro studium pro druhý stupeň. Studoval jsem v Brně univerzitu, obor český jazyk, dějepis, tím jsem se k českému jazyku dostal.“

„Děti jsou stále stejné. Záleží na tom, do jaké rodiny a společnosti se narodí. Myslím, že děti nejsou špatné. Jsou děti pořádné, zlobivé, co se rády učí, co jim to jde méně. Záleží na učiteli, jaký k nim získá přístup. Nemám problémy s dětmi. Hodně mi pomáhá získat rodiče pro výuku, pro jazyk. Když získáte rodiče, je to polovina úspěchu,“ popisuje své zkušenosti Jaroslav Vácha.

Žáky a pomyslnou štafetu už na konci školního roku předá jiným

Pro rodiče na začátku školního roku, většinou při vstupu žáků na druhý stupeň, s dětmi připravoval vystoupení, organizoval výlety do vesniček, odkud děti do školy dojížděly, které mnohdy končily u dětí doma. Snažil se, aby děti poznaly prostředí, ve kterém pracují jejich rodiče. „Z těchto zážitků jsme pak psaly kroniky, které si děti na konci deváté třídy odnášely. Když přijdu na třídní sraz po mnoha letech, společně v ní listujeme a vzpomínáme,“ usmívá se Jaroslav Vácha, který na konci letošního školního roku učitelské řemeslo pověsí na hřebík. „Své žáky a pomyslnou štafetu předám skvělé učitelce Věře Váňové, která se v září vrátí z mateřské dovolené.“