Zdeněk Jaroš: Kde jsou vojáci, mizí ploty

„Jihlava byla bohaté město. Vojenské jednotky se ve městě objevovaly od 13. století. Ke zlomu dochází až v době třicetileté války, kdy vznikají první útvary, které mají blíž k našemu pojetí armádnímu. Pluky byly soukromé,“ vypráví historik.

„Majitel pluku byl podnikatelem, investoval do své posádky. Vybavil ji po všech stránkách a nabídl ji nějakému panovníkovi k jeho službám. Členové těch pluků byli profesionálové, nabízeli své služby majitelům. Oni bojovali za peníze, chvilku na jedné straně, chvilku na druhé. Žádné ideje, nic takového.“

„Po třicetileté válce nastal problém, co s pluky dělat. Rakouská monarchie tento problém vyřešila tím, že pár pluků zachovala jako svoji stálou vojenskou sílu. Bylo to sedm pluků, které v následujících desetiletích tvořily brannou moc Habsburské monarchie,“ vysvětluje Zdeněk Jaroš.

Vojáci byli ve městě vždy vítáni

Ještě dalších sto let trvalo, než se 8. pluk natrvalo usídlil v Jihlavě. Teprve v polovině 18. století se Jihlava stala domácím místem velitelství pluku.

Jak bylo o armádu postaráno? „Důstojníci bydleli v domech měšťanů, mužstvo bylo po stodolách, na periferiích a v okolí. Byla to zátěž pro majitele, musel se o ně starat, poskytoval jim stravu, ale rentovalo se mu to po finanční stránce.“

Důstojnictvo se stravovalo v restauracích a hotelích. „Mužstvo se o sebe staralo samo. Tady odtud pochází rčení: kde jsou vojáci, mizí ploty. Vařili si sami, potřebovali topivo, brali všechno, co jim přišlo pod ruku a nejblíže byly ploty,“ směje se jihlavský historik Zdeněk Jaroš.

Historie vojenské posádky v Jihlavě končí v roce 1994, kdy byla zrušena povinná vojenská služba.