Začátek práce je chození. Důležitý je rytmus chůze, říká výtvarnice Karolína Rossí
Karolína Rossí pochází z výtvarné rodiny, maminka Božena je výtvarnice, tatínek Karel také maluje. Ona o malování nejevila větší zájem, sice vyrůstala v ateliérech svých rodičů, ale zajímala se spíše o literaturu pojednávající o výtvarném umění. Kdy se rozhodla, že vezme do ruky štětce, jako její rodiče? „Ve druhém ročníku na gymnáziu. Měl jsem paní profesorku, která brala jako samozřejmost, že bych měla malovat. A tehdy jsem zjistila, že mě to bavilo a že mi to i jde,“ vyprávěla v Dobrém dopoledni Tamary Peckové.
Když se rozhodla pro studium na umělecké škole v Uherském Hradišti, měla výhodu, že ji rodiče na talentové zkoušky skvěle připravili, ale její vědění z knih, ve kterých tak ráda listovala, ji byla spíše na škodu. „Byla jsem taková moc vzdělaná, najednou se práce začala tím věděním o umění ztěžovat,“ uvažuje Karolína Rossí.
Dětství vonělo po terpentýnu a olejových barvách
Od začátku své výtvarné kariéry jí bylo jasné, že se po skončení studia rozhodně jako výtvarnice neuživí. „To byla výhoda, to mi bylo jasné hned. Že budu muset dělat i jiné věci, abych vydělala na materiál.“
Typická vůně jejího dětství byl terpentýn a olejové barvy. „A voskem, protože máma s ním pracuje, dělá enkaustiku, doteď našim tím vším voní oblečení a celý dům. Když někam přijedou, tak voní tím mým domovem, ve kterém jsem vyrůstala. Vozí si ho všude s sebou. Já mám dvě děti, teď náš domov voní miminkem a taky jídlem, protože rádi jíme. Barvami ne, protože ateliér máme jinde,“ usmívá se výtvarnice Karolína Rossí.
Žádný skicák, žádné nákresy, to pak není dobrodružství
Během těhotenství si tvorbu užívala. „Mám pocit, že mám taky větší sebevědomí. Začátek práce je chození, většinou chodím po krajině, ale je důležitý rytmus chůze, kdy se dostávám do určitého stavu, ve kterém jsem schopná věci vidět jinak, vnímat tvary jinak, vidět podstatu věci a to si s sebou nosím v hlavě do ateliéru a tam to vzniká,“ přibližuje způsob své práce Karolína Rossí.
Pracuje na více věcech najednou, tvoří totiž procesuálně. „Ty věci na podlaze schnou, takže musím mít rozděláno víc věcí najednou. Žádný skicák, žádné nákresy, zjistila jsem, že mi takový způsob práce nevyhovuje. Mám pak pocit, že mě to omezuje, mám pocit, že už jsem to udělala a už pro mě není dobrodružné dělat to znovu. Ztrácím o to zájem v podstatě,“ přemýšlí Karolína Rossí.
Sama občas při tvorbě cítím, že jsem víc táta nebo máma
Byly okamžiky, kdy se jí stávalo, že její práci diváci a kritikové srovnávali. „Asi je to přirozené, já sama občas při tvorbě cítím, že jsem víc táta nebo máma, ty vlivy se tam dostávají. Ale své jméno mám ráda a rozhodně ho nebudu měnit,“ směje se Karolína Rossí a říká, že jí záleží na názoru svých rodičů.
V současné době má velkou samostatnou výstavu v Galerii z ruky v Křížovicích u Doubravníka nedaleko Bystřice nad Pernštejnem. „Na téhle výstavě jsem pracovala celý rok a byly to docela nervy. Chtěla jsem tam mít cyklus nebo kolekci obrazů, které by byly podobné, aby nebyly vizuálně odlišné a rozházené.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
