Z Portorika na Vysočinu. Světoběžník Jan Rabell se zamiloval do skla ve sklárně v Janštejně, a už tu zůstal

Majitel sklárny, která se profiluje především originálními svítidly, Jan Rabell vystudoval původně ekonomii. Záchranu sklárny na konci 90. let minulého století nejprve považoval jen za investici. Do skla se ale nakonec zamiloval a už si nedovede představit, že by se vrátil k bezstarostnému životu na karibském ostrově Portoriko.

Svých kořenů si je ale vědom: „Já jsem ze světa, poněvadž jsem žil dlouhodobě na Portoriku. Můj otec byl z Portorika, ale jinak já jsem rodilý Pražák, a moje matka byla Češka. Rodiče se potkali v Praze, matka studovala na vysoké škole v Praze a otec tady pracoval pro nějakou firmu. A nějak se setkali a dali se dohromady,“ začíná popisovat svůj životní příběh Jan Rabell.

Na Portoriku žil od sedmi do devatenácti let. Pak se kvůli rodinným záležitostem maminka vracela do Česka, to bylo ještě před rokem 1989, a Jan šel s ní. „Já jsem byl takzvaně zvolen tou osobou, která ji bude doprovázet. Ale bylo to dobrovolné samozřejmě, shoda v rodině byla taková, že brácha, protože už započal studium na vysoké škole, zůstane tam s otcem a já se přestěhuji s matkou,“ vzpomíná dále na mládí. Sám už pak vystudoval vysokou školu v Československu.

Život ve světě mu přinesl znalost více jazyků. Doma v dětství mluvili španělsky, po návratu se zdokonalil v češtině, i když to nebylo jednoduché, a kromě toho mluví anglicky a italsky. Snadno se tak pohybuje ve světě obchodu.

Z Portorika si ale Jan Rabel vzal také optimistickou povahu. „Já jsem veselý člověk, optimista z podstaty, protože jsem takový. Pracovat bych tam nemohl, ale když tam jedu, tam se musí hodně tancovat, hodně se smát. Všechno je hudba, všechno je dobrá nálada a já mám ten elán a dobijím se tím. A manželka říká, že si myslím, že tady budu žít 300 let,“ směje se podnikatel z janštejnské sklárny Brokis.