Vít Pohanka: Nejkrásnější období mého života? Jednoznačně Amerika
„Vybaví se mi bouda, která měla rákosovou střechu, pokrytou uschlým bahnem, takže nešla prorazit. Vybaví se mi zamřížované okno, kterým jsme se dívali na poušť. Hlinitá poušť porostlá tu a tam nějakým keříkem. Z okna jsme viděli ve tmě velkou záři, takže jsme tušili, že to je Bagdád. Žádné jiné město tam být nemohlo,“ vzpomínal na 11.4. 2004 zpravodaj Českého rozhlasu Vít Pohanka v Tandemu Tamary Peckové.
Společně s Michalem Kubalem a Petrem Klímou byli 11.4. 2004 zajati neznámými únosci v Iráku. Byli na cestě domů, za rodinami. Vít Pohanka za manželkou Marcelou a tříletým synem Vojtěchem.
Útěk byl to poslední, co jsme měli v plánu. Celou jsme dobu doufali, že to dobře dopadne
Během šesti dnů věznění uvažovali také o útěku, ale nechtěli riskovat cestu pouští, kterou tehdy americká armáda a spojenci neměli pod kontrolou. „Někdy nás hlídalo několik ozbrojenců, někdy jen jeden, asi by bylo reálné, že bychom ho přemohli. Nechtěli jsme riskovat. Jedna věc byla utéci od té hliněné budky a vydat se směrem na Bagdád, druhá věc pohybovat se v té krajině.“
Každý člověk to prožívá jinak. Když nás vytáhli z auta, mysleli jsme, že nás jen okradou a pak nás pustí. To se tam děje celkem často. Říká se jim Alibabové. Odvezli nás do vesnice, kde nám zavázali oči, to bylo nepříjemné. Až v tu chvíli jsem se bál o život. Jedna z věcí, které mi pulsovaly hlavou, byla: kdo zaplatí hypotéku a kdo se postará o mou ženu Marcelku a tříletého syna Vojtěcha,“ vzpomíná na nejhorší chvíle života Vít Pohanka.
Obdivuju svojí ženu, jak to zvládla. Byla statečnější než já
Ani jednou během šesti dní Víta Pohanku nenapadlo, proč jsem tam jel. Měl výčitky svědomí vůči blízkým a rodině. Že je vystavil takové situaci. Jeho žena Marcela se o únosu dozvěděla od Jiřího Hoška, tehdejšího nadřízeného Víta Pohanky. „Byl jsem Marcele nesmírně vděčný. Dokázala Vojtu od toho všeho odstínit. A to bylo těžké, byly toho plné noviny, volali jí novináři, já nebyl doma. Určitě tušil, že se děje něco mimořádného, ale neprožíval doma žádnou hysterii. Myslím, že doma byli statečnější než já.“
Během únosu si říkal: snad to není pravda, snad to není, co si myslím. Snad nás nepopraví před videokamerou. Byl překvapen tím, co cítil. „Bušilo mi srdce, to ano, ale spíš jsem myslel na praktické věci.“
Zažili výslechy, velkým problémem byla komunikace. „S odstupem času si myslím, že nás přepadli ti Alibabové, kteří nás chtěli jen okrást a pak nás předali tvrdšímu jádru odporu proti americké okupaci. Rozmýšleli, co s námi. Několikrát se ujišťovali, že nejsme Američané.“
Všichni jsme se zase sešli ve Washingtonu
Nejhezčí období života prožil jako zpravodaj Českého rozhlasu v USA. Tam působil od roku 2008 do roku 2013. „Zvykla si rodina, Vojtěch uměl během dvou měsíců anglicky, našel si kamarády. Většina Američanů matně tuší, kde Česká republika je. Nejsou nevzdělaní, nejsou hloupí, Evropa je pro ně vzdálená a nemusí se orientovat geograficky. Já jsem se setkával s přívětivými lidmi, kteří se zajímali o to, co dělám a odkud jsem,“ vzpomíná na zpravodajská léta v Americe Vít Pohanka.
Shodou okolností v Americe působil ve stejnou dobu jako Michal Kubal a Petr Klíma, novináři, se kterými byl šest dní vězněn v Íráku. Velvyslancem byl Petr Kolář, který byl v době únosu náměstkem mistra zahraničí a byl vedoucím krizové komise, která je hledala. „Všichni jsem se zase sešli ve Washingtonu,“ usmívá se Vít Pohanka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
