Ve vídeňské opeře zpíval vedle Dominga, Pavarottiho, Carrerase, teď ho potkáte v Novém Městě

Přiznává, že by měl zpívat každý den, ale ne vždycky se to podaří. „Ono je potřeba každý den hlas aspoň probudit k tomu, že si vzpomene, na která místa se má vhodně usadit. Dnes jsem ještě nezpíval, ale čeká mě to, protože ne Velikonoční neděli zpívám v Opavě Verdiho Nabucca, musím ten hlas usadit, aby to v neděli fungovalo.“

Šerm jsem na jevišti využil jednou

„Usadit znamená vzpomenout si, kde má hlas oporu, na bránici, na dechu. Když se hlas dobře na dech posadí, tak se náležitě ozve v masce, ozvou se horní rezonance. Když je práce bránice příliš křečovitá, tak ten zpěvák je pod nebo nad tónem, je to jeden z důvodů,“ vysvětluje techniku operního zpěvu novoměstský tenorista.

Zpěv studoval také v operním studiu na Vídeňské konzervatoři. „Neměli jsme klasickou dopolední výuku, měli jsme dějiny opery, nějakou pohybovou průpravu, šerm. Ten jsem využil jednou v Opavě v Popelce, paní režisérka si přála, aby princ se svými společníky vstupoval na scénu a šermoval. Zpět do Vídně, výuka probíhala třikrát týdně. Škola měla za rok jednu premiéru a dvě fragmenty z oper. Na zkouškách jsme se celou roli naučili. Na jednu roli nás bylo šest,“ vzpomíná Michal Pavel Vojta.

Mohl jsem zpívat vedle Dominga, Pavarottiho, Carrerase

Aby si přivydělal, přihlásil se do konkurzu na členy výpomocného sboru Vídeňské státní opery. „Tehdy, před třiceti lety, to byl splněný sen, být ve Vídeňské opeře. Ten sbor zpíval v každé opeře. Bylo to pro mě obrovské štěstí, nejen po finanční stránce, ale hlavně po operní stránce. Stál jsem na jevišti vedle lidí, jako byli Placido Domingo, Luciano Pavarotti, José Carreras, Mirella Freni. Ty největší hvězdy, které v té době zpívaly, jsem viděl vedle sebe na jevišti,“ vzpomíná Michal Pavel Vojta.

Operním jazykem je hlavně italština, němčina, francouzština, Michal Pavel Vojta se naučil zpívat roli v japonštině. „Tehdy jsem byl v angažmá v Opavě a tehdejší pan dirigent Jan Snítil a jeho japonská manželka, vynikající klavíristka Masako Nakajima, přemýšleli, jak dostat soubor opery do Japonska. Nastudovali jsme japonskou národní operu,“ vypráví Michal Pavel Vojta.

Italsky dva měsíce, japonsky tři čtvrtě roku

Zatímco roli v italštině se naučí za dva měsíce, japonský part se učil tři čtvrtě roku. „Opakovaní, opakování, opakování, jinak to naučit nešlo. Měli jsme partituru přepsanou foneticky do českých znaků. K tomu jsme měli český text, co to znamená. Na rozdíl od jiných kusů, tady byl text strašně svázán s muzikou. U spousty italských oper, když vám vypadne text, jste schopni něco zpívat dál, ale u japonštiny to nešlo. V momentě, když vypadl text, tak se vám zastavila i hudební paměť. Ten výkon mohl být stoprocentní,“ vypráví tenorista žijící v Novém Městě na Moravě.