V ručně ušitých botách je nohám dobře. K lepšímu se změní i způsob, jak chodíme

„Mám dva pytle bot,“ směje se Martina Šulcová, která před časem začala šít boty ručně, když hledala ideální boty zvané barefoot.

Z anglického názvu, který znamená naboso, je jasné, že jde o boty s velmi tenkou ohebnou podrážkou, které umožňují pohyb všech prstů, mají špičku tvarovanou podle nohy nositele a umožňují zapojit všechny svaly, šlachy i kosti chodidel stejně jako při chůzi naboso.

Když Martina ušila svůj první pár, zjistila, že ručně šité botky jsou navíc pohodlné, a tak začala šít pro celou rodinu i pro kamarádky.

Roztečník, důlčík, průbojník, šídlo

Martina Šulcová ukazuje několik párů bot vlastní výroby a přidává i botky pro děti, které taky ušila. Na stole má rozpracovaný další pár v zelené barvě. Noha se před šitím musí nejprve obkreslit na papír, kde se vyrobí střih. Obrys chodila často lidi překvapí. „Spousta se jich diví, jaký má skutečný tvar nohy, protože boty se šijí všechny stejné, ale tady noha funguje tak, jak má, prsty ožijí, a člověk pocítí i změnu v postoji svého těla a na tom, jak začne chodit.“

Roztečníkem, který připomíná vidličku se dvěma hroty, se už na papíře naznačí vzdálenost stehů. Tytéž dírky se do kůže prorážejí důlčíkem nebo také průbojníkem. „Tím už se probije dírka skrz kůži. Také jehly jsou speciální, říká se jim sedlářské, a také povoskované nitě jsou udělané na to, aby se jimi daly šít boty a povoskovaná nit tak chrání, aby se dovnitř nedostala vlhkost,“ vysvětluje Martina Šulcová.

Baleríny, lodičky, mokasíny

Bot je několik typů – baleríny, lodičkový střih připomínající indiánské mokasíny, nebo typ zvaný flexi. Dírkami se dají provléct tkaničky nebo klobouková guma se stahovadlem. Je možné je opatřit průchodkami nebo jen speciálními kleštěmi prorazit a ozdobit okolo.

„Na to jsou raznice s různými obrázky – květiny, motýlci, lístečky a podobně. A buď se použijí ještě do nebarvené kůže a po nabarvení je vidět původní světlá kůže, nebo už se nazdobí kůže obarvená. Zdobí se i fixami, razítky nebo zbytky kůží,“ popisuje Martina.

„Myslela jsem, že ty první boty budou zároveň moje poslední, ale na druhou stranu, když už člověk drží v roce svůj výtvor, své první boty, které jsou nositelné, tak vás to tak pohltí, že u jedněch bot nikdo nezůstane,“ usmívá se na závěr Martina Šulcová.

Spustit audio