Třebíčskou fotografku mezi sebe pustili nejkonzervativnější ultraortodoxní Židé na světě
Jako malá holka procházela židovskou čtvrtí v Třebíči často. „Moji učitelé Boris Kjulleněn nebo Josef Kremláček nás tam brávali. Často nám o židovství povídali. Později, když jsem brala rozum, začala jsem se tímto tématem zabývat jak z lidského tak uměleckého hlediska. Chodila jsem třebíčské židy fotografovat, ale nějak mě to nenaplňovalo, chyběli mi tam lidé, příběhy, život,“ vyprávěla fotografka Eliška Blažková.
Možná proto se vypravila do Jeruzaléma, kde získala stipendium na Bezalel Academy. „Když jsem tam jela poprvé, vůbec jsem netušila, jak je tahle škola významná. Já jen chtěla do Jeruzálema. Zlínská fakulta multimediálních komunikací, na které jsem studovala, měla s Bezalel Academy uzavřenou partnerskou smlouvu.“
Jako žena nežidovka se do téhle čtvrti vypravila s velkým fotoaparátem. Netušila, jak těžké to bude
Cíl cesty byl jasný. Fotografovat Židy v jejich prostředí. Jako nežidovce se jí podařilo proniknout do komunity ultraortodoxních Židů. „Vybrala jsem si tu nejkonzervativnější komunitu ultraortodoxních Židů na světě. Rozhodla jsem se fotografovat ve čtvrti Mea Shearim,“ vypráví Eliška Blažková a dodává, že od tohoto tématu ji zrazovali jeruzalémští přátelé i profesoři na Bezalel Academy.
„Nesetkala jsem se s jejich podporou, a to proto, že jako žena nežidovka jsem se chtěla do téhle čtvrti vypravit s velkým fotoaparátem a o něco se tam pokoušet. Mám dojem, že někteří z profesorů měli proti nim něco osobního, ale hlavně věděli, co mě tam čeká. To já vůbec netušila, jak obtížné to bude,“ vzpomíná na okamžiky před pěti lety Eliška Blažková.
Začít zkusit myslet jako oni
Od začátku musela čelit nejrůznějším bariérám v zákonech Halachy, které ortodoxní Židé bytostně ctí. „Nejdřív jsem musela mnoho těchto pravidel nastudovat a začít zkusit myslet jako oni. Věděla jsem, že tam musím jít celá zahalená. Chyba mé první návštěvy byla, že jsem si vzala kalhoty. Sice jsem měla tričko až ke krku, dlouhé rukávy, šátek na hlavě. Ale že viděli tvar mých nohou, je rozzuřilo. Při první návštěvě po mně házeli kameny, křičeli na mě šikse, což není pěkné slovo,“ vzpomíná Eliška Blažková.
Nic z toho jí neodradilo, nakoupila oblečení v ortodoxní prodejně a vypravila se do čtvrti Mea Shearim zase a znova. Vracela se tam pět let, podařilo se jí získat důvěru jedné rodiny. „Začali mě respektovat, dokonce mě pozvali na oslavu Chanuky. To považuji za jeden ze svých úspěchů. Dovolili mi volně fotit, dokonce jsem s nimi mohla sedět u stolu. Cítila jsem, že jsem tam vítaným hostem.“
Každý se jí ptal, jak to dokázala. Netuší, možná proto, že čtvrť Mea Shearim založili Židé, kteří pochází ze středovýchodní Evropy. „Jeden můj přítel, ortodoxní Žid, mi řekl, že možná skrze mě navázali spojení s tím světem, kam taky kdysi patřili.“
Mea Shearim jsou taková Stínadla
„Neskutečný cvrkot, tam se děje v každém rohu něco, všude jsou děti, je to bludiště, jsou to taková Stínadla, je to absolutně jiný svět. Čtvrť je v centru Jeruzaléma, dvě stě metrů od nejmodernější ulice města. Když tam vstoupíte, ocitnete se sto dvě stě let zpátky v čase. To se opravdu musí zažít,“ popisuje jiný svět Eliška Blažková.
Fotografie života v ultraortodoxní židovské čtvrti Mea Shearim jsou až do konce května k vidění na výstavě v jihlavské Galerii Jána Šmoka při Střední umělecké škole grafické.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
