Svého prvního srnce oplakala, pak jednou ranou střelila medvěda černého a zažívala pocity lovce

Rok spolu s manželem žili v lese. „Musíte se naučit spoustu věcí. Jak se ošetřuje, zakládá, jak se staví krmelec. Jak se staví posedy, kam se umisťují. Učíte se s nadílkou chodit do krmelce i v zimě, nejenom v létě. Učíte se poznávat zvěř, její zvyky. Kde k ní máte nejbližší cestu. Musíte se naučit ulovenou zvěř ošetřit,“ vypočítává Alena Košinová věci, které jako adeptka myslivosti zvládnout.

Svého první uloveného srnce obrečela

Když dostala zbrojní průkaz, lovecký lístek, průkaz myslivce, nejtěžší bylo pro ni vzít zbraň a začít lovit. „Bylo to těžké, svého prvního srnce jsem obrečela, obulila. Není to vůbec nic jednoduchého. Vztah ke zvěři byl pro mě příliš hluboký. Není to jednoduché ani teď. Ale to k myslivosti patří. Lov nám ukládá stát, nařizuje nám počty ulovené zvěře v honitbě.“

Všechny trofeje, které manželé Košinovi ulovili, jsou ve speciální místnosti. Nejčestnější místo zabírá určitě trofej medvěda baribala, kterého Alena Košinová ulovila v Kanadě.

Na medvěda jsem byla úplně sama

Do Kanady vycestujete s cestovní agenturou a se svou zamilovanou puškou. Na letišti vás přivítá majitel loveckého revíru, kam jedete. Ráno vás traper doveze do buše, kde vás vysadí a večer pro vás přijede. „Vysadí vás samotného, na zádech máte batoh, kde máte potraviny a pití pro případ nouze, u pasu nůž pro případ blízké obrany a na rameni pušku, se kterou musíte dobře zacházet a kterou máte dobře nastřelenou,“ popisuje dobrodružství při lovu medvěda v kanadské buši Alena Košinová.

Alena Košinová věděla, že ji medvěd může napadnout, věděla, že si kvůli pachu nemůže v buši ani odskočit. S odstupem času přiznává, že pokud by se měla rozhodnout dnes, asi by už takové riziko nepodstoupila. Když do Kanady odjížděla, tušila, že medvěd černý je schopen vylézt i na strom. „Jenže lovecká vášeň je tak silná, že když jsem se blížila k místu, kde jsem slyšela medvěda pást se, na strach jsem zapomněla.“

Probudil mě lovecký instinkt

Medvěda ulovila až na druhý pokus, za několik dní. Brzo ráno jí traper odvezl do buše, vysekanou cestou dorazila k místu, kterému se říká újeď. Na to místo se z blízkého města vozí dobroty pro medvědy, aby z buše vylezli na volná prostranství. „Z cukrárny mu tam vozili dorty, kdybych nevěděla, že je to pro medvěda, tak bych si s chutí dala,“ směje se Alena Košinová.

Vylezla na posed, zabalila se do spacáku a jako správný myslivec usnula a ve spánku čekala, jestli ji medvěd probudí. „Pak mě probudil vnitřní hlas: Aleno, vstávej, medvěd je tady. Nic jsem neviděla. Ale vím, že šestý smysl je lepší než já. Soustředila jsem se a najednou jsem mezi lupínky viděla černý čenich. Připravila jsem si pušku, tak abych s ní ani trochu neťukla, prodýchla jsem se a čekala jsem, až medvěd celý vyleze.“

Trvalo to asi třicet minut, pětikilovou pušku měla stále namířenou na medvěda, celou dobu si říkala, že musí přesně zamířit a přesně trefit, že medvěd se do buše stopovat nedá. „Postavil se u stromu, správně jsem zacílila po myslivecku na komoru, zmáčkla spoušť a bylo,“ vzpomíná Alena Košinová.

A co v tu chvíli zažívala? „Štěstí, velký adrenalin. V takovém okamžiku nemůžete chytit dech, strašně rychle dýcháte. Celá se rozklepete, tak strašně, že nemůžete udělat ani krok, nemůžete slézt z toho žebříku, musíte zůstat sedět a počkat, až ten třes přejde. Nedokážete koordinovat pohyby. Jste napůl ochromená, tak velký je to adrenalin, který v nás matka příroda lovcům zanechala,“ popisuje pocit z lovu medvěda černého myslivec Alena Košinová.