Smrt se oznamuje vždycky špatně, někdy je to lehčí, někdy horší, ale vždycky špatně

„Zraněný se odveze do nemocnice, jemu se poskytne péče a co potom ti, kteří jsou s ním v autě, nebo jsou přímým svědkem nebo nedej bože resuscitovali? Oni jsou taky zasaženi, neteče jim krev, ale jsou psychicky zasaženi, i oni potřebují ošetřit,“ popisuje Ivana Mátlová jednu z možných situací, ve kterých intervent pomáhá.

Úkolem interventa je být s člověkem, mluvit s ním, nebo mu poskytnout možnost mluvit

„Mým úkolem je s člověkem být, mluvit s ním, poskytnout mu možnost mluvit o pocitech, které měl a jak se cítí. Nebo jenom zprostředkovat informace, je-li to třeba příbuzný, co se zraněným je. Být s ním, doprovázet ho v nemocnici. Mnohdy se stává, že tito sekundárně zasaženi, jak se jim odborně říká, jsou posazeni do čekárny urgentního příjmu a neví. I k tomu slouží intervent, aby pomohl zorientovat se v téhle situaci.“

Kdo Ivaně dá vědět, že je její přítomnost potřeba? „Interventa mohou aktivovat sestry z urgentního příjmu, nebo kterákoli sestra z jiného oddělení. Nemusí to být lékař, ale ten o tom ví. V jihlavské nemocnici jsme dvě, nesloužíme spolu, vždy se můžeme zastoupit.“

Intervence v nemocnici je teprve v plenkách

Systém takové psychosomatické podpory ve zdravotnictví funguje nově. I v jihlavské nemocnici je intervence v plenkách. „My jsme takoví průkopníci. Já mám oficiální post interventa od prosince, za tu dobu jsem intervenovala jednou. Byla to neúspěšná resuscitace pána. S posádkou záchranky tehdy přijela jeho maminka. Byla na urgentním příjmu ve chvíli, kdy se pán zhoršil, museli jsme resuscitovat. Bohužel byla neúspěšná, tehdy jsem se věnovala mamince,“ vzpomíná Ivana Mátlová.

Tehdy Ivanu o intervenci požádal lékař. „Společně jsme to paní sdělili, měla jsem čas a mohla jsem se jí věnovat. Smrt se oznamuje vždycky špatně, někdy je to lehčí, někdy horší, ale vždycky špatně,“ vypráví Ivana Mátlová.

Mnoho budoucích interventů v kurzech přehodnotí životní priority

Na takové situace se budoucí interventi připravují na speciálních kurzech. „ Je to pravidelný výcvik pod vedením klinického psychologa, procházíme modelovými studiemi a trénujeme. Během kurzů odhalíme opravdové já. Tam se jde až na dřeň, mnoho lidí během nich přehodnotí životní priority, teprve díky kurzu jsem si uvědomila, co je v životě důležité a co ne,“ přiznává Ivana Mátlová.

Musíme pochopit podstatu jakéhokoli trápení, jinak bychom to nemohli dělat

Že se stane interventkou, se rozhodla před šesti lety při doplňování vzdělání pro práci na urgentním příjmu. „Tři roky jsem čekala, než mě zařadí do programu. Začínala jsem kurzem peera, to je druhá součást celého programu intervence ve zdravotnictví. Intervent poskytuje pomoc směrem ven a peer dovnitř, intervenuje svoje vlastní kolegy,“ upřesňuje Ivana Mátlová.

Součástí přípravy na peera a interventa je rozsáhlá teorie, ale taky praxe. „Museli jsme nacvičovat modelové situace, šli jsme sami až na dřeň. Já jsem se během půlročního kurzu rozsypala jednou. Při modelové situaci se mi vybavila svoji vlastní zkušenost, kterou jsem neměla vyřešenou. My tomu říkáme kostlivci. Musela jsem odejít ze třídy, abych to mohla rozdýchat a odplakat. Podle mě je to proto, abychom si uvědomili, co lidé prožívají při nějaké nadlimitní situaci. Musíme pochopit podstatu jakéhokoli trápení, jinak bychom to nemohli dělat,“ vysvětluje Ivana Mátlová práci interventa a peera v jedné osobě.