Ráno tma, večer tma, topit se musí. Petr Brukner nemá rád zimu a Vánoce by radši v létě

Své obavy ze zimy taky vyjádřil v souvislosti s ubytováním, které měli zařízené po představení v divadle ve Žďáře nad Sázavou. „Já mám strach, aby to nebyl nějaký letní penzion, aby tam nebyly jednoduchý okna, aby nám nebyla zima,“ usmívá se Petr Brukner. Za padesát sezon nacestovali opravdu hodně. „Čím jsme starší, tak ubíráme. Už máme zájezdy dva, jeden do měsíce a už je nemáme delší než tři dny. Dřív jsme jezdili na týden, hráli jsme i dvojáky, to už bychom nemohli, nám už to jedno představení dává zabrat.“

Pořád to tam je, všech čtrnáct her, které mám

Jakpak to mají členové Divadla Járy Cimrmana s pamětí? Petr Brukner klepe na dřevo. „Já to mám s pamětí dobré, pořád to tam je, všech čtrnáct kousků, které mám. Já nerad zkouším, tím se to obrušuje a večer už to není ono. Já razím takovou teorii, které se směje Zdeněk Svěrák. To je tak: někteří naši kolegové si to ještě ten den dopoledne přečtou, já to nečtu, protože by mě to znervóznilo. Jakmile bych narazil na první místo, které nevím, tak by mě to znervóznilo na celou hru, čili já to nečtu. Razím staré české přísloví, že chybami se člověk učí. Když udělám chybu, což se může stát, tak si to do příště pamatuju,“ popisuje svůj způsob přípravy Zdeněk Brukner.

Už několik let jeden kolega technik při představení sleduje text. „Ale má to jednu nevýhodu, já to mám teda dobrý, ale některý z nás už to neslyšej na tu dálku. Je to uklidní, že ho tam vidí, ale to by musel pronést úplně nahlas, ale taky se to stalo. Nebo si dotyčný dojde do portálu, a řekne si o repliku. U nás v divadle to ale mají lidi rádi, když se to stane,“ směje se Petr Brukner.

My ale nemáme padesát let, my začínáme padesátou sezonu

Letos bylo Divadla Járy Cimrmana všude plno. „My ale nemáme padesát let, my začínáme padesátou sezonu. V červnu 2017 dohrajeme padesátou sezonu. Ty oslavy byly tak hektické, uváděli jsme čtyři večery na oslavu, průřez všemi našimi představeními, po to týdnu jsme toho měli opravdu hodně,“ přiznává Petr Brukner.

Petr Brukner se stal členem divadla v roce 1966, jeho paní se znala s Ladislavem Smoljakem, učil ji na gymnáziu. „Jak jsme spolu jezdili autobusem z Brandýsa nad Labem, slovo dalo slovo a domluvili jsme se. Pamatuju si na první představení v Malostranské besedě, hrál jsem studenta cimrmanologie v Hospodě Na mýtince. Než mě šoupli na jeviště, trému má každý, ale tohle byla supertréma, když mě tam prostrčili, měl jsem co dělat, abych neřekl: já jsem nikdy divadlo hrát nechtěl,“ usmívá se při vzpomínce Petr Brukner.

Kamarádi radí zdigitalizovat, ale to já ne

S velkou vášní Petr Brukner mluvil taky o svém velkém koníčku. Focení. „Foťák s sebou nosím pořád. Fotit mě naučil tatínek. První fotka byla, že jsem v Písku na plovárně vyfotil maminku. Někde doma jí ještě mám, byla to fotka asi čtyři krát čtyři centimetry s vroubkovaným okrajem. Kamarádi mi říkají, ať si svůj archiv nechám zdigitalizovat, ale to já ne. Když něco hledám, je to na celé dopoledne, ale aspoň si zopakuji, kde jakou fotku mám a co jsem nafotil,“ vypráví Petr Brukner.