Rakušanům chyběla československá touha dokázat světu, že jsme nejlepší, říkají taneční mistři Fenčákovi z Třebíče

„Já jsem od malička hrál hokej, do tanečních jsem prostě šel,“ bylo o rok starší. Od té doby tancují, letos to je už 37 let.

Po roce, to už byli i partneři životní, se jim začal tanec líbit. „Zjistili jsme, že je to vrcholový sport. Vytancovali jsme v Československu mezinárodní třídu, Československo nám bylo malé, chtěli jsme dobýt svět. Dělali jsme všechno proto, abychom se dostali ven. V roce 1987 jsme utekli. Měli jsme taneční boty, taneční šaty, frak a fotografie rodiny, protože jsme nevěděli, jestli budeme v Austrálii nebo v Americe,“ vzpomíná Jana Fenčáková.

Rakušanům chyběla československá touha dokázat světu, že jsme nejlepší

Jana a Zdeněk Fenčákovi pochází z Ústí nad Labem, trénovali v Praze v Národním domě na Vinohradech, kde působila tehdejší československá špička. Po emigraci do Rakouska také působili nějakou dobu v Anglii, kde získali taneční vzdělání.

Jejich život ovlivnila náhodná setkání, neuvěřitelné shody okolností. „Velmi brzo po té, co jsme emigrovali, bylo mistrovství Rakouska, seznámili jsme se tam s pár lidmi, kteří se rozhodli, že nám pomohou. Ta československá ctižádost, že to dokážeme, to chtít se dostat někam, ven, to jim chybělo, nemuseli se drát, aby byli nejlepší, oni to neměli. My jsme udělali všechno, abychom dokázali, že jsme nejlepší. Velice brzy jsme získali rakouské občanství a začalo se nám dařit,“ vzpomíná Jana Fenčáková.

My jsme to chtěli, šli jsme si za svým snem, byli jsme šťastní

Rozhodně nebyli profesionálové, ale tancovali tak. „Moje první zaměstnání bylo pletení sítí proti holubům. Tím se zakrývaly světlíky, aby holubí exkrementy nepadaly dolů do těch starých vídeňských domů,“ usmívá se při vzpomínce Zdeněk Fenčák. „Já jsem ve stejné rodině zašívala ponožky, prala, uklízela. Ale my jsme to chtěli, my si šli za snem, pro nás to byla možnost obživy. My jsme i za tuhle práci dostali peníze, které jsme si neuměli představit. My ty peníze vzali a koupili za ně taneční boty a dali je do prvních tréninků. Byli jsme šťastní,“ vypráví Jana Fenčáková.

Při práci podstupovali denně náročné tréninky. „V pět jsme jeli na trénink, tancovali, v deset jsme se na zpáteční cestě najedli v nějakém fast foodu a druhý den ráno jsme šli na sedmou do práce, ale nás to bavilo,“ vypráví Jana Fenčáková.

Paní, vy musíte do kraje, který je hornatý. Čím křivější kraj, tím rovnější lidé

V současné době provozují v Třebíči svoji taneční školu Starstep. „Zase to byla náhoda. V roce 2010 jsme díky zapomenuté vizitce v šuplíku v městském kulturním středisku dostali nabídku, jestli nechceme udělat taneční pro třebíčské gymnázium, po roce to bylo nejen pro středoškoláky, ale také pro dospělé. Dojížděli jsme z Břeclavi, jenže každý den se nedá dojíždět 170 km, tak jsme se přestěhovali do Třebíče a jsme tady na Vysočině spokojení,“ usmívá se Jana Fenčáková.

„Jednou v životě jsem potkala cikánku, která mi řekla: paní, vy musíte do kraje, který je hornatý. Čím křivější kraj, tím rovnější lidé a je to pravda. Máme tady fantastický lidi, fantastický rodiče, šikovné a úspěšné děti v našem tanečním kroužku. 8. května budeme mít soutěž, naše děti už vozí medaile a máme je moc rádi, jsme na ně přísní, ale jinak by nevozily medaile,“ přiznává Jana Fenčáková.