Pro dětského diváka se nejlépe hraje po Vánocích, říká loutkoherec Jan Hrubec
Dětský divák je dnes sebevědomější, myslí si loutkoherec Jan Hrubec z Nového Města na Moravě. „Taky záleží, jaká část roku je. V září jsou ještě rozjetí z prázdnin: hele divadlo, juchů, juchů, potom jim zatrne, protože je studování, to se hraje krásně. V listopadu to zavání Vánoci, to jsou zase jako na pérkách, pak se přeženou a je další super etapa od ledna dál, a pak se blíží prázdniny a to už s nimi zase šijou všichni čerti,“ vyprávěl o svém publiku novoměstský herec Jan Hrubec v Dobrém dopoledni.
Jan Hrubec má za sebou zkušenost z klasických loutkových divadel, hrál v kladenském Lampionu, v pražském Minoru. „Mohu posoudit diváka, který přijde do divadla a taky diváka, za kterým přijedete na louku, do obýváku, i takovou zkušenost mám, nebo ve třídě, nebo v tělocvičně nedej bože. Je to zajímavé, divadlo je stále divadlo, i když prostor je tomu divadlu nepřátelský. Ty principy fungují pořád,“ usmívá se Jan Hrubec.
Co dělat, když se z publika ozve: nuda!
Že je dětské publikum sebevědomější, dokládá krásná historka. Pár minut po začátku představení se ze zadních řad ozval asi čtyřletý chlapeček. „Zakřičel: nuuudaaa! Jak to zvládnout? V tu chvíli mi proběhlo hlavou strašně moc myšlenek, kdo jsem, co dělám, co umím, hraju poctivě? Vyhodnotil jsem, že to nebudu komentovat, což bych samozřejmě mohl. Já jsem ho dostal, hrál jsem pro něho a naplno a on byl za chvíli v příběhu a na svůj výlev zapomněl.“
V jiném představení je moment, kdy Honzovi hoří ruka, a některé děti se bojí. „Já jsem si uvědomil, že dnešní dítě nedůvěřuje dospělému. Že když takovou situaci v představení mám, že ji nezvládnu. Na jednu stranu sebevědomí, na druhou obavy, taky důvěra k dospělákovi je v dnešní době menší, než si z dětství pamatuju já,“ přemýšlí Jan Hrubec.
V pohádkách je návod na život, co je dobře, co je špatně, proto mě baví
Baví ho příběhy a pohádkové příběhy pro děti jsou podle něj vzorové. „Je tam návod na život, jak žít, co je dobře, co je špatně, kdo je muž, kdo je žena, všechny fáze tam jsou postižené. Já bych řekl, že proto hraju rád pro dětské publikum. Pro dospěláky už bylo všechno napsané, natočené a pro ně za představením stojí touha udělat něco jinak, a už tam základní archetypy nejsou tak čisté,“ přemýšlí Jan Hrubec.
I jeho cesta k divadlu je krásný příběh. „Já jsem byl obyčejnej kluk, furt někde nějaký maléry a tyhle lidi přece nechodí k divadlu, to dělají krásný lidi. Ve čtvrtém ročníku na automechanika diagnostika to bylo fajn, práce byla hezká, ale nenacházel jsem lidi, se kterými by mi bylo dobře. Jeden kamarád se po vojně dostal do divadla Husa na provázku. Tehdy jsem si řekl: teď nebo nikdy. Přes Zlaté stránky jsme s maminkou našli někoho, kdo mě připraví na zkoušky a už to bylo,“ ve zkratce líčí svoji cestu na DAMU.
Reálný čas se komprimuje a vy můžete jít čistě po příběhu a po akci
Loutka má podle Honzy Hrubce mnohem větší možnost se vyjádřit. „Tu je v domečku a najednou hop a je na kopci a příběh pokračuje, není to zdlouhavé. Reálný čas se komprimuje a vy můžete jít čistě po příběhu a po akci,“ vysvětluje Jan Hrubec. Představení celé připravuje sám. Od scénáře, přes výrobu loutek, scény. Než Jan Hrubec založil své Dřevěné divadlo, prošel Studiem Ypsilon, i pražským divadlem Minor, kladenským Lampionem i libereckým Naivním divadlem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
