Přece se nebudeš dojímat nad svojí hudbou, napomínal se skladatel Jiří Kabát. Ale slza prý ukápla

První hudební vzpomínku má ze svých dvou let. „Možná mi byly dva a půl, nazpíval jsem babičce kazetu. Pamatuji si, že když se mi to povedlo, rodiče mi za odměnu dávali rozinku. Byl to rok 1986, na moc věcí nebylo, naši si nemohli vyskakovat. Byly to nějaké písničky,“ směje se Jiří Kabát a věří, že zmíněná kazeta zůstane neobjevena.

Nebyl jsem žádné zázračné dítě

Hudební nástroj mu byl doporučen. V jeho případě to byly housle. „Šlo to hodně pomalu, nebyl jsem žádné zázračné dítě. Vyžaduje to velkou časovou investici, to v každém případě. U mě to bylo velkým nadšením, mě to opravdu bavilo. Ve čtrnácti, patnácti letech mě nenapadlo, že bych chtěl dělat něco jiného. Já se těšil na konzervatoř, že tam budou podobní blázni jako já, což se povedlo a bylo to úžasné,“ vzpomínal na čas strávený na pardubické konzervatoři.

Ač začínal na housle, stal se z něj violista. „Říká se, že kdo hraje na violu, nestačí na housle. V naší branži existuje dokonce sbírka vtipů na houslisty a violisty, něco jako na blondýny a policisty. Hra na violu je tady jako Popelka. Je ale spousta výborných violistů, kteří hráli jakžtakž na housle a byl přetlak při příjímacích zkouškách na akademii. Tak mu řekli: hele, na housle to není, ale vezmeme tě na violu,“ vysvětluje Jiří Kabát.

Tak a teď mě nemůže nikdo podezřívat, že jsem na ty housle nestačil a šel jsem na violu

Jiří Kabát nechtěl patřit k neúspěšným houslistům, kteří potom hrají na violu. Začal studovat u profesorky Dany Vlachové. „Tehdy mě motivovala, začal jsem hrát hodiny a hodiny denně. Strašně mě to bavilo: řekl jsem, chci hrát tohle a ona: jo, tam nic není, to dáme, to bude dobrý. A vezmi si červenou košili a obarvi si vlasy načerveno, to musíš, to je cikán … to musí vypadat. Najednou jsem dostal chuť, přišly úspěchy v soutěžích a pak jsem řekl: tak a teď mě nemůže nikdo podezřívat, že jsem na ty housle nestačil a šel jsem na violu,“ vypráví Jiří Kabát.

„Viola mě lákala víc, je to sametovější nástroj, je tam méně gymnastiky a je to takové vyklidněnější a je to mému srdci bližší,“ usmívá se mladý muzikant, který si k viole přibral ještě studium kompozice. „Moji rodiče teď s oblibou tvrdí, že jsem do svých patnácti let neuměl noty, to není pravda. Pravda je, že do poloviny konzervatoře jsem byl špatný listař, neuměl jsem hrát na první dobrou z partitury,“ přiznává Jiří Kabát.

Skladatelskou kariéru odstartoval objev notačního programu

„Blbiny mě napadaly už dřív, ale neuměl jsem to přenést do not. První věc jsem složil asi ve čtrnácti. Když jsem později studoval ve Skotsku, měl jsem málo školy, hodně cvičení a dost času. Tehdy jsem objevil notační program, který mi zpětně přehrál, co jsem složit a moc mě to začalo bavit,“ líčí Jiří Kabát.

Zatím největším úspěchem v roli skladatele zažil jako spoluautor Wroclawské kantáty. „To je dílo, které vypráví příběh polské Wroclawi dvacátého století. Výchozím bodem pro vznik díla byl scénář a hudební mantinely, se kterými jsme trochu bojovali. Ale slyšet sbor a orchestr před šedesáti tisíci diváky, kteří vlastně přijdou kvůli vám, to je samozřejmě řečeno s nadsázkou, to byl opravdový zážitek. Musel jsem zamáčknout slzu. Napomínal jsem se: ty jo, přece se nebudeš dojímat vlastní hudbou, to je teda hodně velký narcismus, ale byl to opravdu silný zážitek,“ vzpomíná na loňské léto Jiří Kabát.