Oldřich Růžička: Mužský sbor je něco výjimečného

Muzikant od kolébky. Tatínek měl vesnickou kapelu, maminka skvěle zpívala. Sourozenci muzicírovali. Dokonce měli folkovou rodinnou kapelu. „Folk air, to byla folková kapela, to už je hodně dlouho, to bude 30 let tam. Měli jsme jenom vlastní věci, tam bylo ideální souzvuk těch hlasů, to bylo na tom to nejkrásnější, že ty hlasy do sebe krásně zněly, protože byly z jednoho vrhu.“

Oldřich Růžička je muzikant tělem i duší. 25 let zpívá ve Venkovské kapele, také je členem sboru Musica Sarensis. „To já zpívám pořád, kdykoli jedu autem, hodně zpívám, vysoko zpívám. A musím si dávat pozor, když jsem unavený a hodně zpívám, tak potom v zápětí usínám i na silnici. To je psychologicky dokázáno, že když je člověk unavený a potom vysoko a hlasitě zpívá a potom přestane, tak to potom klesne dolů ta energie.“

„Jsem duší jazzman, zpívám od kolébky. Táta měl velkou dechovku, hrávali jsem v kostelech, tam mě upoutala ta harmonie, maminka krásně zpívala v Bohdalově. To mě nesmírně oslovilo, jako kluci jsme dělali něco málo do dixielandu, byl jsem vojenský muzikant, když jsem přišel domů, byl jsem kapelník a pořád jsem zpíval a pořád jsem zpíval, duší jsem zůstal věrný improvizaci, když jedu autem, tak si nezpívám věci, co zrovna procvičujeme. Improvizuji si nebo scatuji si na kdejakou skladbu, která tam je. To mě naplňuje. Ta cesta byla celoživotní a zpívám a zpívám a zpívám.“

Tím, že se před rokem dostal k vedení sboru Vocatus ecumenicus, si splnil svůj hudební sen. „Sbor je stár jeden rok v té současné podobně. Vždycky jsem chtěl vést podobné těleso. Mužský sbor, to je něco, co není hned tak na potkání. To se buď musí najít nebo se to musí sestavit nebo je to šťastná náhoda, tady to jsou všechny aspekty dohromady. Doba, kdy se muži scházeli a zpívali si pro sebe, je buď nenávratně pryč nebo ještě nepřišla,“ usmívá se Oldřich Růžička.

Se sborem mají zkoušky každou neděli v Jimramově U Karafíta, v evangelické faře. Sbor ale rozhodně není chrámový. „Já jsem přímo řekl, že chrámovým sborem nebudeme, že máme vyšší ambice i repertoárově i tím, že chceme do soutěží a do světa. Duší je to sbor, který hraje pro všechny, pro všechny lidi různého smýšlení a to je vlastně ta jeho podstata,“ vysvětluje sbormistr Oldřich Růžička.